„… prach starých kostí,
písní a příběhů…“
Gary Snyder

Můj vztah ke Kalifornii – a Spojeným státům vůbec – byl formován knihami Jacka Kerouaka, které jaksi plynule navázaly na Jacka Londona, Karla Maye, Zanea Greye či Otakara Batličku. V Kalifornii jsem byl dvakrát – v březnu/dubnu 1997 a v říjnu 1999. Reakce amerických vlád po 11. září 2001 mě nijak nenadchly, a jelikož nerad bývám již předem „sprostým podezřelým“, nijak se od té doby – jistě ke své škodě, co se týče poznání jejích kouzelných koutů – do Ameriky nehrnu. Vývoj a události posledních dní (třeba problém se sledováním veškeré komunikace v Americe i v Evropě) mi bohužel potvrzují, že Američané se svou paranoiou, politickou korektností a dobrovolným ubíráním si osobních práv (kromě práva držet zbraň) dospívají k jakési formě (velko)bratrského komunismu, v němž je ideologická droga budování lepších zítřků nahrazena huxleyovskou sómou zábavy. Mé výhrady k politicko-sociálnímu směřování Ameriky ovšem nijak neumenšují náklonnost k americké literatuře, k americké poezii. Mnohé z ní – bez rozdílu časů, stylů či proudů – zůstává objevné a stále aktuální.

*

Nejsem příznivec žádného velkého plánování, nechávám spoustu věcí náhodě, díky níž se můžete ocitnout v místech, kam byste se jinak nepodívali, ale taky se může stát, že z toho, co jste vidět chtěli, neuvidíte nic. Měl jsem to štěstí, že první cestu jsem mohl podniknout díky kamarádům horolezcům, se kterými jsem se svezl ze Seattlu přes San Francisco, Big Sur, Los Angeles a Baja California (s výletem do Cańonu del Diablo v poušti San Felipe) do Mexico City, kde jsem jim zamával na jejich cestu na Aconcaguu a vrátil se sám do San Franciska, odkud jsem díky v Praze předplacenému volňásku na Greyhound podnikl oklikou přes Salt Lake City výlet do Arizony. Při druhé cestě, kterou mi umožnil básník Gary Snyder, jsem se účastnil knižního veletrhu v San Francisku, s kamarádkou Mayou Cain z organizace Prague Project projel severní Kalifornii a navštívil jak Lawrence Ferlinghettiho v City Lights, tak Garyho Snydera v jeho domě v Sierra Nevadě.

*

Při obou pobytech jsem měl štěstí na opravdu hodné a vstřícné lidi, nicméně kromě problémů se změnou časových pásem jsem se stejně nemohl zbavit pocitu vykořeněnosti, že tam prostě nepatřím. „Kdo je připraven, není překvapen.“ Já jsem připraven nebyl.

*

Kontrasty. To je to, co na člověka dopadne jako buchar. Kontrast mezi načteným a skutečným, kontrast mezi vzdálenostmi tady a tam, kontrast mezi ideou svobody/volnosti a právem na sebevyjádření na straně jedné a respektem k autoritám a lpěním na úředně daném postupu na straně druhé, kontrasty, kontrasty.

Viděno z auta je pro San Francisco charakteristická postava buma (vandráka), povětšinou pohodového, zatímco pro Los Angeles je to postava černocha na pláži, kterak v záři zapadajícího slunce nacvičuje sestavu kopů a úderů. Ale když nemáte moc peněz, abyste si mohli moc vyskakovat, a máte občas hlad, pak může být osmihodinová cesta nacpaným Greyhoundem ze San Diega přes Los Angeles do San Franciska vedle sjetého a bez přestání rapujícího kluka docela úmorná. Mluvě převážně černých či hispánských pasažérů moc nerozumíte, a když jim na klasickou otázku: „Odkud jsi?“ odpovíte: „I’m Czech, from the Czech Republic,“ nevědí zase oni, o jakém šeku to blábolíte. 

            *

Stanice Greyhoundu v LA:
Lidi všech barev a ujetostí,
chlapík s břichem, který se tváří důležitě jako mafián a okatě polyká jednu kostku ledu za druhou,
dva obrovití černoši s hlubokými hlasy,
jeden dohola ostříhaný raper, který si nejspíš něco prásknul - je lahůdkou ho sledovat - trhavé pohyby -
nasadí si žlutozelené rukavice a vypráví kámošovi v rytmických kadencích a cuká přitom hlavou -
když se ukáže nemohoucí stařenka, pomůže jí posadit se na lavičku - razí ji k ní cestu davem,
naštvaná krásná černoška s dlouhými fialovými nehty,
tlustá ženština s břichem jako sud - skutečně!,
černoška s obrovským zadkem, ale krásným úsměvem,
všichni se prodírají davem s kouzelným slůvkem „ekskjůzmí",
poťap od pohledu, na bundě pajďulák s vyplazeným jazykem,
kluk s odstátýma ušima, který škemrá o dolarovku a má u toho dlouhou přednášku, kterou si všichni v klidu vyslechnou a dolar mu dají,
japonský Gándhí v pumpkách a farmářkách s foťákem přes rameno proplouvající davem s vědoucí ladností,
kluk s potetovanýma rukama, řídkým vousem a baseballovou čepkou, který se směje a říká "shoot me" a "kill me",
tři chlapíci v kovbojských kloboucích a nepřítomným pohledem,
řvoucí děcka a jejich rodiče v absolutní pohodě,
holka s tak dlouhýma bílýma kalhotama, že jí vůbec nejsou vidět boty,
dvě rádoby hollywoodské hvězdy, jedena vede druhou před sebou - ta má jenom sáčko bez rukávů na jeden knoflík přes hezká prsa,
upatlaní Mexikánci a upatlaná Američanka s pěstěnými vlasy,
fronta u brány 15 roste a mohutní - jen málokdo předbíhá - je hned ukázněn - omluví se a jde na konec
where is fifteen? where is fifteen? - sixteen - ta holka to rapuje,
kluk v zimní čepici s nápisem San José, který mi chrchlá na krk,
a blonďatá mánička vědomá si své příslušnosti k SF scéně se mě ptá:
„Kam jedeš?"

*

Když potom vystoupíte v SF v půl druhé ráno z autobusu a ostraha nádraží vás nemilosrdně vyžene na ulici, poslední minci vám spolkne telefonní budka, na tramvaj nemáte a nechcete otravovat tu dobrou duši, u které byste mohli přespat, zbytky kerouakovské nálady vás brzy opustí. S těžkým batohem, plným nyní zbytečných věcí k pobytu v horách, nikam nedojdete a v blízkém parku, kam vyzbrojen českou zkušeností automaticky zamíříte, kolem vás brzy podezřele zhoustnou nákupní košíky převážně dvoumetrových černých bezdomovců. Takže nakonec vezmete za vděk prázdným parkovištěm, kde vás co hodinu budí svým jekotem nějaký probíhající blázen. Ráno pak ve stejném parku uplynulé noci usměvaví čínští staříci cvičí tchaj-ťi a přejí vám dobrý den.

*

Když jsem, jsa vzdělán stavem pražských ulic, v San Francisku přeskočil výkop  a chystal se přejít klidnou ulici, byl jsem odchycen strážníkem, který mi udělal přednášku o tom, jak je nebezpečné nejen přecházet ulici mimo přechod, ale i přeskakovat výkopy. „Chcete se nechat zabít?“ Kroutím hlavou, že ne, a kývám hlavou, že má pravdu. Když skončí, chystám se dokončit přechod ulice. „Hej,“ praví strážník. „Vraťte se a jděte po přechodu.“ A tak musím opět – nyní pod úředním dozorem – přeskočit jámu…

            *

V Greyhoundu z SF do Arizony cestuje matka s třemi malými, poamericku zpovykanými dětmi. Jelikož neustále skučí, brečí, šikanovaná matka využívá každé zastávky, aby jim koupila colu a hamburger a ony alespoň na chvilku zmlkly. Nejenže colu nedopijí a hamburger nedojí, plivou a prskají kolem sebe, a co zbyde, končí v obrovském plastovém pytli na odpadky, který povážlivě bytní a vzdouvá se vedle dveří na záchod, a já s každým prásknutím dveří jenom čekám, kdy pytel praskne a obsah vyhřezne na podlahu. Radši si držím batoh na klíně. Když se přiblíží večer a děti by měly jít spát, matka je uloží různě po sedačkách a zpívá jim, vypráví pohádky (aspoň myslím), prostě to, co dělá každá máma. Když konečně asi v deset večer usnou, oddychne si celý autobus. O půl jedenácté řidič zastaví s tím, že nyní musí všichni ven, protože autobus se bude uklízet. Návrat za půl hodiny. V Čechách by každý pochopil, že budit děti, když zrovna usnuly, je nesmysl. Ne tak v Americe. Řidič je autorita, se kterou se nediskutuje. Řidič dodržuje předpisy. Matka tedy děti vzbudí, vystrká ze dveří a další půl hodinu je řvoucí a porůznu se plazící po zemi sbírá a shání na jednu hromadu. Autobus možná prošel úklidem, nicméně uklizený není. I ten pytel s odpadky plovoucími v coca-cole tam visí dál.

            *

To, že si nesmíte ukládat batohy do zavazadlového prostoru sami, ale jenom jej položíte na vozík, který řidič, či člověk k tomu určený, odveze tři metry a všechno to sám přeskládá, by se dalo chápat jako jeden z projevů dodržování principu zaměstnanosti. Horší však je, když při vytahování zavazadla na základě tohoto principu, řidič – někde na zastávce v Nevadské poušti ve tři ráno – zkolabuje, svíjí se na zemi a neartikulovaně heká. Cestující stojí kolem, kouří a koukají. Jsem zmaten, chci pomoci, ale nevím jak – naštěstí kdosi z Greyhoundu zavolá pomoc. První přijede policejní auto. Policistka, jak jinak než značně tělnatá, nejdřív zavelí k vyklizení prostoru, pak si navlékne gumové rukavice. Skloní se nad svíjejícího se řidiče a zeptá se ho, zda je pojištěn. Někam cosi hlásí vysílačkou. Tím její zásah končí. I přijedší sanitář se nejdříve optá na číslo pojistky, pak teprve řidiče naloží a odveze. Zástupce Greyhoundu vyhlásí: „Další řidič bydlí dvě stě mil odtud. Musíte počkat. Klimatizace v autobusu bude vypnuta.“ Reakce cestujících: „To vážně nemají nějakého řidiče blíž?“ Každý je nahraditelný.

            *

Je pravda, že ne každá domácnost má pračku jako u nás. Američani hojně využívají veřejné prádelny, anebo společné prádelny v domech. Překvapilo mě ovšem zděšení kamarádky Mayi, když jsem si chtěl u ní na balkoně dát sušit vyprané trenky. Existuje prý nějaký zákon, který bych tímto porušil, jelikož by se někdo mohl cítit pobouřený. Mám prý použít sušičku. K tomu dvě věci: zaprvé – nevím, kolik je v Kalifornii sušiček, ale možná kdyby se mohlo sušit celoročně prádlo venku (v Kalifornii je teplo víceméně pořád), třeba by se mohla zavřít jedna z jaderných elektráren, proti kterým Kaliforňané stejně pořád protestují. A zadruhé – jestliže někoho mohou pobouřit moje sušící se trenky, jak to že dva homosexuálové, kteří na Den mrtvých (Dia de muertos) chodí po ulicích v blýskavých modelech, z nichž jim na celou ulici svítí obnažené zadnice, nikoho nepobuřují? Nic proti jinak sexuálně orientovaným, ale jak jde k sobě to, že moje trenky jsou projevem neúcty k sousedům, zatímco holá řiť je projevem sebevyjádření? Budu-li v takové úvaze pokračovat dál, nelze na to, že někdo legálně drženou zbraní postřílí tucet náhodných chodců, pohlížet také jen jako na extrémní projev sebevyjádření? Nevím. Na trenky jsem použil sušičku.

            *

Kaliforňané jsou hrdí na to, jak recyklují. Třídí odpadky, běžně mají v bytech pět různých pytlíků či košů a recyklují a recyklují. Když si ale v běžném bufetu či cukrárně něco objednáte „tady“, nikoliv „s sebou“, tak i když si to nesete dva metry od pultu ke stolečku, máte kafe v polystyrenu a cukrátko zabalené na papírovém tácku a nejmíň ve dvou papírech. Opravdu to vyjde levněji a je to ekologičtější než prostě umývat porcelánové nádobí? Nevím.

*

Když po revoluci přijížděly do Prahy tisíce Američanů, divili se, jak to že v obchodech nejsou k mání papírové nebo igelitové tašky. V jednom z prvních vydání knihy o americkém slangu Wang Dang byl na to téma i vtip na Čechy, kteří si na nákup nosí vlastní tašku – většinou síťovku. Dnes je v Americe vlastní taška hitem, zatímco v každém českém supermarketu se denně spotřebují kilometry plastu…

            *

Když jsem byl v Kalifornii poprvé, módní bylo joggovat. Při běhu všichni dodržovali pitný režim, to znamená, že těch 15 minut, kdy po hodinové cestě autem do přírody, běželi, aktivně usrkávali ze své minimálně půllitrové lahve s vodou či iontovým nápojem, a sluchátky discmana odtrženi od reálného světa klusali upravenou cestičkou chráněné krajinné oblasti. To ostatně vidíme dnes v české kotlině. Když jsem byl v Kalifornii podruhé, jogging již nahradila chůze pro zdraví. Všimněte si: evoluční vývoj Američana v Homo Automobilicus způsobil, že mnozí chodí, jako když sedí, a rychlejší chůze, natož běhu nejsou schopni. Co při takovém trendu bude moderní zítra? Aktivní jízda na vozících se slunečním pohonem po supermarketu?

            *

Samozřejmě, mnoho adrenalinově založenějších Američanů trénuje tvrdě – viděl jsem v parku kolem hory Tamalpais cyklisty, kteří se se špunty v uších řítili (a to i nahoru) úzkými stezkami, nedbaje bičování větvemi manzanity. Ale taky nedbaje kroužících dravých ptáků, jelenů či srn, které jsem z takové blízkosti nikdy neviděl.

            *

Ohledně amatérského sportování platí, že pokud někoho potkáte v lese, ať již běžíte, kolujete, či jdete s batohem či bez něj (třebas jen 50 metrů od parkoviště na vyhlídku), jste všichni jedna velká sportovní rodina. Jakmile ale vyjdete z lesa a pokračujete pěšky i z parkoviště, ti, co vás ještě před chvílí družně zdravili, nasadí kamenný výraz. Už nejste dharma bum, ale jen bum.

*

Zkoušel jsem stopovat ve Flagstaffu v Arizoně. Kerouac, vole. Byl jsem u silnice jediný a okamžitě se stal cílem posměšků kolem chodících Navahů, kteří mé marné pokusy komentovali dosti zvláštní poznámkou: „Tebe nikdo nevezme, maximálně tak nějací Indiáni.“

*

S automapou Arizony a mapkou Flagstaffu uzmutou v hostelu jsem se vydal pěšky do jakéhosi kaňonu, kde měla být zachována indiánská obydlí. Měl jsem čas a třicet kilometrů jsem nepovažoval za velkou překážku. Ptát se na cestu ze změti silničních obchvatů apod. mělo vždy za následek údiv, že nemám auto a chci jít pěšky.  Do kaňonu jsem nakonec došel (aspoň myslím, že to byl on), ale jaksi z druhé strany. Na jeho projití jsem již pro puchýře neměl sílu. Přece jen, jedna pytlíková čínská polévka, dva litry vody a kilo mrkve (za dolar!) nelze považovat za dostatečně kalorickou stravu na výlety po Americe. Ale ten pocit, když se v dubnu ocitnete v kaňonu kdesi v Arizoně, na jedné jeho straně leží zmrzlý sníh a na druhé ozařuje slunce vzrostlé kaktusy saguaro, je nepopsatelný. V tu chvíli nevíte, zda máte halucinace, jste v pohádce nebo jste prostě zblbnul, ale je vám dobře. A když následně zabloudíte a musíte se vracet po vlastních stopách zpátky na cestu a kolem vás se prohánějí obrovští jeleni, aniž by vás uznali hodna pohledu, a po probuzení objevíte u lesní cesty cedulku s upozorněním, že v lese jsou medvědi, co víc si přát?

            *

Lawrence Ferlinghetti se mi za tuhle historku později vychechtal, zatímco Gary Snyder vážně pokýval hlavou, že jsem riskoval a byl jsem lehkovážný. Pravda pravda.

            *

Na noční stanici Greyhoundu jsme byli dva. Starý, vrásčitý a opilý Navaho mi vypráví, že to, co ho drží při životě, je víra v Ježíše.

*

Kalifornie a San Francisco obzvlášť jsou neodmyslitelně spjaty s beatniky a s hippies. Ten duch tam pořád žije, i když Haight Street je dnes ulička s hippiesovskými – a nijak levnými – cetkami, s početnými členy dobrovolných organizací, kteří rozdávají prezervativy a podávají rady o škodlivosti drog. A slavný Golden Gate Park je dnes poklidným parkem pro joggování či venčení pejsků, kde jako bonus občas vyhrávají skupinky náhodně se sešlých muzikantů. Obyvatelé domů, kde kdysi bydleli různé hudební veličiny, jako třeba Grateful Dead, jsou usměvaví a rádi se před domem nechají vyfotit. Místní okamžitě pomohou, pokud na ulici rozbalíte mapu; je běžné, že neprodané housky rozdá majitel obchůdku večer bezdomovcům…

            *

Na sanfranciské Fillmore Street sídlí Africká ortodoxní církev Johna Coltranea. Seděl jsem tam tři hodiny a hlava mi šla kolem. Zpočátku nevíte, kdo je kazatel, jestli ten kytarista nebo bubeník, do jamování se může zapojit každý. A tak sledujete starého černého hráče na tabla, jak vysvětluje některé svoje fígle asi třináctiletému bílému klukovi, do rytmu tleskající černé klučiny, či staré, životem stejně jako jejich kytary otřískané bardy, jak bez přestávky jedou a vaří. Jen když nějaký mladý bílý hippie začal mimo tón i rytmus pískat na flétnu, zvedli hlavy a umlčeli ho pohledem. A kněz – zapáleně kázající do rytmu hudby nebo v přirozeném rytmu řeči hovořící o tom, jak k tobě jednou přistoupí Ježíš, vyrve ti duši z těla a zeptá se, proč jsi tu vlastně byl a cos dělal na tomhle světě…, aby pak zasedl za bicí a deset minut jamoval...

            *

Při bloudění po Big Sur se z mlází vynoří jakási Viktorka s rozcuchanými dlouhými vlasy.  „Hi, kam jedete?“ zaburácí. „Hledáme Clovis a Gredyho. Znáte je?“ „Ne. To je škoda, že nejedete k nám.“ Směje se, až bory šumí a v hlavách hučí. „Odkud jste?“ „Z Evropy, Česká republika.“ „Ááá... Jim Čert.“ A spustí vskutku čertovským hlasem: „Everybody’s smokin’marihuana…“

*

„Zkoušels někdy LSD?“

„Ne, jenom marihuanu.“

„Hm, to není moje droga.“

„A co je vaše droga?“

„Východ slunce nad Big Sur.“

*

Na Big Sur spím mezi stromy v obří posteli pod klasickou babičkovskou duchnou, s výhledem na oceán, místo střechy Mléčnou dráhu a Hale-Boppovu kometu. Když k ránu sprchlo, schoval jsem se pod peřinu.

            *

Na pobřeží Big Sur se povalují lvouni a lidi s foťáky jsou jim šumafuk.

*

O kamarádce Maye, u níž jsem mohl bydlet a jež má velký podíl na návštěvě Lawrence Ferlinghettiho v Praze v roce 1998, lze říci: „Jednou hippie, vždycky hippie“. Díky ní jsem měl možnost poznat pár jejích známých či kamarádů. Většina z nich si stále uchovávala kreativního ducha. Nicméně žít je třeba. Někteří hrají jazz po barech. Jeden má firmičku zabývající se uměleckou knižní vazbou. Jiný, „s vlasy až na zadek a s vousy až na předek“ zase vymýšlí zvuky k počítačovým hrám. Při mé návštěvě mi hrdě přehrál novou plejádu originálních zvuků. K nějaké střílečce. Make Love, Not War.

*

Bývalí hippies často bydlí v lesích severní Kalifornie. Výlet za nimi vede mezi vysoké sekvoje nedaleko Arcaty poblíž hranice s Oregonem… Rozhodně se mají co ohánět, aby zaplatili dětem studium, uchovali si jistou nezávislost na systému a uživili se. Malíři, tkalkyně tapisérií, někteří jsou vynálezci. U jednoho takového jsme byli, údajně byl jedním z prvních, kdo vyrobil vozítko na sluneční pohon. Kus tohoto vozidla tiše degradoval u lesa. Mé dotazy na 60. léta umlčel tím, že mi z kůlny donesl balík naučně vědeckotechnických časopisů z té doby – jakousi americkou variantu Vědy a techniky mládeži. Plus Celosvětový katalog. Teprve zpětně a po letech mi došlo, co se mi tím snažil říct. Tehdy jsem jej považoval za poněkud švihlého, zvlášť po zhlédnutí prototypu stroje, který bych nazval Přerážeč polen. Stroj o velikosti ruční požární stříkačky, jehož princip vycházel z přesvědčení, že ke zkracování dlouhých větví či kmenů (asi do 8 centimetrů v průměru) netřeba pily, že postačí rameno s těžkým klínem, který vloženou větev prostě přerazí. Na vedlejší úvazek se ovšem věnoval výrobě stolku, jehož vykládaný povrch tvořil ze dvou kontrastně barevných druhů dřeva Escherův obrázek s okřídlenými, do sebe přesně zapadajícími koňmi. Doufám, že od té doby zdárně pokročil na obou frontách.

            *

Vždycky mě zajímalo, jestli je skutečně možné žít v komunách delší dobu. Nevěřím na to, že good vibrations vibrují pro všechny stejným rytmem v kteroukoliv denní či noční dobu a že všichni prostě vezmou za práci stejnou měrou. Literatura k tématu existuje – u nás třeba již klasická kniha polského autora Kazimierze Jankowskiho Odvrácená tvář Ameriky (Orbis, Praha 1975), případně Hippie encyklopedie Johna Bassetta McClearyho (Volvox Globator, Praha 2010). Anebo Brautiganova kniha V melounovém cukru. Ani z jedné z nich ale nevyplývá, že by komuny měly nějaké delší trvání. Proto jsem se těšil, když mě Maya vzala do Camp Winnarainbow v Black Oak Ranch poblíž Laytonville, což je jakási odnož slavné komuny Hog Farm aneb Farmy prasete, kterou v roce 1967 založil Hugh Romney (alias Wavy Gravy) a která se organizačně podílela na průběhu koncertu ve Woodstocku.

Místo blízko Laytonville je úžasné, lidé v ní žijící také. Jednotlivé chatky roztroušené různě po pozemku – manželé, svobodní, dvojice na hromádce; jazzový hudebník, švadlena, vědkyně – mimochodem šéfka komuny Mariavittoria Mangini, mající na starost Free Medical Clinic…, společná jídelna, kde se jednotliví obyvatelé střídají ve službě – kdo nakoupí, kdo uvaří večeři apod. Každý obyvatel přispívá nějakým obolem na její chod. V létě Camp Winnarainbow pořádá tábory pro děti, zajišťuje koncerty… Starý školní autobus rezavějící pod stromy. Políčko se zeleninou. Hrob člena komuny pod rozložitým stromem, u rybníčku, kousek od tobogánu. Nějak takhle to fungovat myslím může. Ale… co děti? Tenkrát vzpomínali, jak jedno z nich – vychovávané v komuně, kde skutečně nečiní rozdíly podle barvy pleti, společenského postavení či typu džín – zastřelili ve škole, protože nechtělo patřit k žádnému gangu.

*

Jen na okraj – marihuanu tam opravdu, ale opravdu nepěstují (netvrdím, že nekouří), protože, kdyby jim tam vběhla šťára – a ona jim tam občas vběhne –, pozemek, jejich pozemek, by jim vyvlastnili. Divný…!?

*

K San Francisku samozřejmě patří Ferlinghettiho knihkupectví a nakladatelství City Lights. Překvapí vás vstřícnost personálu, úžasná atmosféra, kdy můžete bloumat mezi regály, aniž byste vzbuzovali podezření, že se chystáte něco ukrást. Když však k City Lights zavítáte v nočních hodinách, skoro ho nenajdete. Atmosféra čtvrti je úplně jiná a nápis knihkupectví je zastřen neony nočních klubů a veřejných domů, jejichž vchodů si ve dne ani nevšimnete, a po ulicích chodí úplně jiná klientela.

*

Ferlinghetti je vstřícný, becherovky s námi popil, na pivo s námi zašel do české hospody nedaleko, nechal se vyfotit před knihkupectvím. Podnikatelského ducha ale nezapře. Zprávu o tom, že zemřel Allen Ginsberg, jsem si přečetl v mexických novinách v letadle z Mexico City do San Diega 5. dubna 1997. Když jsem se 6. dubna ocitl u City Lights, za výlohou se skvělo pozvání na setkání k uctění jeho památky, nové vydání Ginsbergova Kvílení a zbrusu nová Lawrencova báseň – „Allen Ginsberg Dying“. V Americe vědí, co je to kout železo, dokud je žhavé.

*

Je s podivem, jaký má poezie v americkém životě význam. S českou školní představou básníka, píšícího při světle svíčky hlubokomyslné verše o smyslu bytí, zde neuspějeme. Americký básník je především performer, šoumen, který musí v prvé řadě zaujmout – chytlavým, úderným textem a veřejnou prezentací. Na Bay Area Book Festival, který se v říjnu 1999 konal v bývalé pevnosti Fort Mason, bylo pro začínající básníky určeno Allen Ginsberg Poetry Cafe, kde byla radost sledovat strhující, živelný, nečtený projev rapujících (dnes bychom řekli slamujících), gestikulujících, tančících básníků, valících svou životní zkušenost, pocity či vizi do uší posluchačů. Obecenstvo za básníky nijak nezaostává, je stejně tak spontánní a potleskem, výkřiky a povzbuzováním ochotně ocení každou vtipnou repliku, politickou narážku nebo prostě libozvučné spojení hrnoucích se slov, do jejichž rytmu si podupává a tleská. Žádné přemlouvání, kdo půjde další na řadu, se nekoná, básnická kavárna byla otevřena celý den a rozhodně netrpěla nedostatkem zájmu. Ostych je tu neznámý a našimi bývalými Nedělními chvilkami poezie bychom tu žádnou díru do světa neudělali.

Vidět potom v Cowelově divadle čtení Lawrence Ferlinghettiho nebo sledovat program u příležitosti vydání Outlaw Bible of American Poetry nakladatelstvím Thunder Mouthʼs Press, uváděném jejím editorem Alanem Kaufmanem, poslouchat beatniky Michaela McClurea, George Tsongase, anebo více než sedmdesátiletého Burroughsova přítele Harolda Norseho či Eileen Kaufmanovou, kteří při přednesu svých básní rázem o padesát let omládnou, je skutečným zážitkem. A při produkci o dvě generace mladších básníků – Babarů, pojmenovaných podle dnes již zaniklého Cafe Babar, která svůj název dostala podle animovaného seriálu o slůněti Babarovi známého i z české televize –, muselo každému dojít, že poezie vzniká kdykoliv a kdekoliv – ve čtvrti Tenderloin, plné prostitutek, pasáků a feťáků či padlých žen (indisponovaná Kathleen Woodová se decentně vytratila, zatímco Dominique Lowellová vmetla své verše plné posměšných narážek na muže do obecenstva a poté vyvezla kočárek se svým dvouletým synem na sluníčko), stejně jako na univerzitách, jak o tom svědčí show Jacka Hirschmana. A Michael Carter s fialově rudým přelivem a rudým boa kolem krku nebo černá Sapphire se svými dlouhými básněmi s výpady proti rasistické a šovinistické společnosti – každý s jinou zkušeností, básnickým výrazem a smyslem pro ironii, to byly jenom ukázky z nejrůznějších studnic, odkud čerpá americká poezie.

Úderem šesté hodiny se na pódium dostaví pořadatelka festivalu a všechny, beatnik nebeatnik, vykáže z pódia, protože končí pronájem sálu. Při smlouvání další půlhodinky nekonformní básníci a básnířky cosi brblají, ale pak omezí svou produkci na pět minut, aby se dostalo na všechny.

            *

Knižní produkce na veletrhu se ovšem z jedné třetiny zabývala oborem, na který jsme tehdy v roce 1999 nebyli zvyklí – zdravou výživou a vůbec nejrůznějšími návody, jak správně a plnohodnotně žít. Jako by to, co úředně neposvětí nějaká univerzitní kapacita s tituly vpředu a vzadu, neplatilo. A jako by Američani byli líní používat vlastní rozum. Dnes tento trend konečně dorazil i k nám. Když si ke kuchařkám – od národních kuchyní až po ryzí fantazie jednotlivých autorů –, a ve většině případů kuchařkám vegetariánským, přimyslíme populární zen, filosofii New Age a astrologii, otevírá se před námi obrovské pole pro dobrý byznys. Sledovat potom hodinovou diskusi, kterou vedou čtyři uznávané kapacity v oboru o tom, co jíst, proč jíst, jak u jídla sedět, dýchat, jak jídlo prožívat a jak a kdy a kde jej správně zažívat, mě přivedlo k trudnomyslným úvahám nad příčinami tak snadné manipulovatelnosti (dnes již nejen) Američanů, hrdých na svou nezávislost. Veškeré to oduševnělé plkání by se dalo shrnout do starého českého krásného rčení: „Teplé nohy, chladnou hlavu, ve střevách jen skromnou stravu.“ Diskuse byla napůl obézním, avšak aktivně přikyvujícím obecenstvem odměněna bouřlivým potleskem, zakoupením patřičné brožury a hromadným odchodem ke stánkům s horkými hot-dogy.  

            *

Toto jsem sledoval od stolečku, který mi k prezentaci nakladatelství Maťa laskavě půjčil Ron Turner, vzezřením Pekelný anděl, ale povahou neuvěřitelný dobrák, zakladatel (v r. 1970) undergroundového nakladatelství Last Gasp, jež se soustředí na komiksy a nejrůznější formy erotiky a sexu, hororu, brutálního humoru a nej(h)různějších úchylek obecně. Těžko říct, co na těle a na duchu může napáchat větší škodu, zda masáž newageistů nebo SM metody.

            *

Nejvyšší čas vyrazit do lesů. Najít v nich Garyho Snydera ale nebylo snadné. Jeli jsme s Mayou a její stařičkou hondou, měli jsme mapy a od Garyho vlastnoručně malovaný plánek. Přesto jsme zabloudili. Gary žije od roku 1971 poblíž městečka Nevada City, jež si dosud uchovává (a nutno říci, že pečlivě opečovávaného) ducha amerického Západu. Domy ve viktoriánském stylu, před hotelem kočár, bary s lítačkami jak z Limonádového Joea, vystavené pozůstatky vozíků a strojů z doby Zlaté horečky. Z bývalé výkupny zlatých valounů je ovšem informační centrum a v baru pár místních štamgastů místo hraní pokeru sleduje v televizi jeden z mnoha přihlouplých sitcomů.

Dál už jsou kopce s dodnes dobře vidoucími známkami těžby zlata. Příkré srázy a prašné cesty odbočující ze silnice a mizející v borových lesích, v nichž zcela běžně potkáte jeleny; jestřábi nevzrušeně prolétávají kolem vás. Místa s názvy odkazujícími jak na původní obyvatele, tak na hippie: Mothertruckers…, Jack Ass Flats Road... Tady se v sedmdesátých letech usadilo několik přátel – hippiesovský únik do přírody byl módní, ostatně o problémech s tím spojených najdete v Garyho básních a esejech.

*

Po prašných cestách můžete jezdit do nekonečna, to, že jste našli správnou odbočku z hlavní silnice, ještě nic neznamená. V lesích a mezi kopci vždycky narazíte na nějaký dům nebo srub, u něhož vás vítají psi radostně vrtící ocasem a výhružná tabulka s nápisem NEVSTUPOVAT – SOUKROMÝ MAJETEK.

První obydlí, na které jsme narazili, nás překvapilo obrovským nepořádkem ve svém okolí – plastové nádoby, staré matrace, krabice, dřevo nenarovnané do hranic. Nahlédli jsme do domečku, jehož uklizenost byla v přímém vztahu s jeho okolím: „To bude nějakýho hipíka, umělce, podle toho materiálu kolem.“ zhodnotila situaci Maya, sama umělkyně a hippie.

Znovu jsme si přečetli Garyho plánek a v rohu objevili poznámku: Mapu studujte pečlivě. Čtěte každé slovo dřív, než se ztratíte.

V tu chvíli nám to přišlo jako dobrý vtip. Gary nás prokoukl.

Vytlačili jsme stařičkou hondu na cestu, vrátili se dvě míle k rozcestí s plyšovým a jakoby zakrváceným Teddy Bearem v krabici, shodli se, že jsme odbočili příliš brzy, a dali si celou cestu značenou úhlednými mužiky ještě jednou.

Minuli jsme další pozemek s obytným rezavým autobusem, jehož okolí se od toho předchozího lišilo jen větším počtem vraků aut a výhružných cedulek. Protože z komína se kouřilo, vyrazil jsem s odhodláním zeptat se na cestu. „Buď opatrnej, buď opravdu opatrnej,“ volala na mě Maya z auta. Opravdu se bála. Nikdo neotevřel – možná to bylo moje štěstí.

Když nás pak u dalšího domu s lísajícími se psy a opuštěným plastikovým autíčkem na cestě dojelo auto s pohlednou ženou za volantem, nedozvěděli jsme se nic víc, než že bude nejlepší, když se vrátíme zpět k odbočce s plyšovým medvídkem v krabici a dáme se jiným směrem.

Nevím, jestli skutečně nevěděla, kde Gary bydlí, anebo jestli to nechtěla prozradit. Nebylo to poprvé. Stejně tomu bylo v Albionu, kde jsme chtěli na dveřích domu nechat pozdrav básnířce ruth weiss (byla tou dobou v Evropě). Ptali jsme se na cestu na místní poště, kde jsme objevili i její poštovní schránku. Prý ji neznají. Neurčité odpovědi jsou způsobem ochrany před nevítanými vetřelci. Domy jsou tu přece jen o samotě a nikdo z usedlíků neví, co jste zač. Opatrnost a nedůvěřivost je tu zcela na místě a nemůžete ji mít nikomu za zlou.

            *

Místní, dlouhovlasý truhlář (jak se později ukáže, po otci Polák), jehož pes byl podle mé malé americké zkušenosti první, který měl tendenci hlídat a nepřátelsky štěkat, nás konečně nasměroval správně. „Vy musíte být určitě jeho přítel z Československa,“ řekl na rozloučenou. Minuli jsme jeden dům a zastavili u „dvorku“ mezi obytným domem a kůlnou bez dveří plnou srovnaného dřevorubeckého a zahradního náčiní, který z okolního lesa tvořeného borovicí pokroucenou vystupoval svou červenou dlažbou.

Z domu vyšel Gary Snyder v pracovních kalhotách, přivítal nás a pozval do svého domu na čaj. Jeho dům je postaven po vzoru tradičních japonských obydlí. Všechny použité materiály pocházejí z bezprostředního okolí. Čtyři hlavní nosné trámy vymezují prostor pro obytnou část, japonská zašupovačka odděluje verandu a stupínek jídelnu od kuchyně.

„Nechcete jablko?“ ptá se, „tahle jsou kupovaná, naše budou až v prosinci.“

O kus dál stojí domek Allena Ginsberga.

*

Po čaji a koláčkách, nám Gary rozdá klobouky: „Možná bude pršet,“ a bere nás na krátkou procházku po okolí. Včera a předevčírem pršelo, takže porostou houby. Les borovic pokroucených s patnácticentimetrovým jehličím. Podloží na mnoha místech tvoří kitkitdizze, což je miwocký název pro ostružiníček tenkolistý (angl. Mountain Misery či bearclover, lat. Chamaebatia foliolosa), drobná rostlinka připomínající svým vzhledem náš řebříček, která dala jméno i Garymu domu, roste jen na západní straně hor a jen od severní Kalifornie po Mexiko. Nikde jinde na světě. Tedy, pokud nepočítáme skalky některých českých zahrádkářů.

Borový les brzy vystřídá manzanita, česky medvědice nebo nedvědice (lat. Arctostaphylos uva-ursi), jejíž červené plody, „jablíčka“, jsou velké asi jako kuličky červeného rybízu, promíchaná s cypřišovými (jalovcovými) keři. Gary šlape pěkně zostra.

Míjíme místa, kruhy vymezené kameny: „To jsou místa, kde se scházíme ke společným meditacím, pozorování oblohy, spaní venku a tak.“ Pak se najednou ocitneme na vrcholu hory Bald Mountain, česky bychom řekli Plešivec, s výhledem do daleka a s jestřáby kroužícími nad kaňony.

Gary hledí svýma modrýma očima do údolí.

*

Garyho manželka Carole Koda je původem Japonka. Veselá, příjemná, laskavá žena. Gary se ujme přípravy večeře, Carole si jde odpočinout, což je během večera nucena učinit ještě dvakrát. Její krásné černé oči jsou stále unavenější, ale když vypráví, celá se rozzáří. Je to vášnivá horolezkyně. Carole zemřela na rakovinu v roce 2006.

*

Noc strávená v National Hotel v Nevada City, údajně nejstarším v Kalifornii, se zlatými kohoutky a postelí, ve které jsem se pro její velikost skoro bál.

*

Lesy a kopce v Kalifornii vás dostanou. Třeba národní park Muir Woods se svými sekvojemi. Já jsem se do něj dostal přejezdem z Mt. Tamalpais Park na galuskovém kole, které mi Maya půjčila a vyvezla mě s ním do Pantoll Ranger Station Park, což se pro mne na pár dnů stalo východiskem pro obcházení hory Tamalpais (781 m n.m.). Konečně na vlastní oči vidím pozorovatelnu pro fire lookout, strážce před požáry. Tato není tak dramaticky nedostupná a odlehlá jako ta z Kerouakových Dharmových tuláků, ale měsíc zavřený bych tam být nechtěl.

            *

Kolo byla tříčtvrtka, sedlo nešlo už zvednout výš, takže jsem s batohem na zádech a s koleny nad řídítky brzy pro bolavá záda skučel jako pes. Proto jsem ho povětšinu času nechával v kempu. Ranger se podivil, že nemám stan, a poradil mi, ať si před mývaly schovávám jídlo do skříňky k tomu zřízené. Kdybych nějaké měl – boršč od Mayi v termosce se nepočítá. Tři dny bez jídla se vydržet dá. Že ze mě nic nekápne, pochopili i mývalové a v noci mi jen decentně šramotili za hlavou.

            *

Ten pravý adrenalin byla teprve cesta na galuskáči dolů po lesní Deer Park Fire Road do Muir Woods National Monument, po cestě plné kamení a výmolů. Ale bez kola bych se nedostal tam, kam už turisté nechodí, mezi sekvoje prošlé ohněm. Půlnoční království. Černá zem a do deseti metrů černé kmeny redwoodů táhnoucí se do nekonečné výše. Být tam v době, kdy se nebe zatáhne bouřkovými mraky, musí být tisíckrát strašidelnější než všechny hororové vyvražďovačky dohromady. Samotný park je myslím v intencích správného amerického turistického byznysu – parkoviště, návštěvní řády, zmrzliny, upomínkové předměty, naučné tabule, upravené cestičky, podrobné cedulky, řádně oplocený nejstarší strom, u něhož se všichni fotí navzájem.

*

Odtud do Sausalita na jakýsi večírek v obrovské prázdné vile, kam skoro nikdo nepřišel. Aspoň neubylo.

            *

Redwood National Park v Humboldt County: jít po redwoodu je stejný rozdíl jako jet po místní silničce a po dálnici. Prostě jdete. Když ale kmen skončí a vy z něj seskočíte, zpátky se vyškrábete jen těžko. Jste už v jiné části lesa, nevidění v podrostu, a ač sto metrů od ostatních, dovolat se nemusíte.

*

Pozor na škumpu (poison oak, Toxicodendron diversilobum) – ta vám může pěkně zatopit.

*

*

Howgh.

Notně zkrácená verze byla v roce 2013 publikována v revue Prostor 99 pod názvem „Bez pointy aneb Z kalifornského zápisníku", exhumováno 2013, 2016