Hledání smyslu v době postrádající smysl

Vanora Bennett

(Překlad Lívie Bencková)

 J. G. BALLARD SPATŘIL budoucnost, nebo aspoň jak říká, „co se stane v příštích pěti minutách“. A to ho děsí. Tento anglický myslitel, jehož cílem je otevřít oči nostalgických britských čtenářů moderní realitě – pusté předměstské krajině průmyslových kamer, letišť, hranaté zástavbě domovních čtvrtí a dálnicím dnešní Anglie (mluví o Anglii, jejíž symbolem je dálnice M25) – vyložil ve svých posledních třech knihách nenápadnou potenciální hrůzu neustále narůstajícího pohodlí a životního luxusu, o něž usilujeme.

            Jeho poslední román, Lidé milénia, podobně jako předchozí Kokainové noci a Super-Cannes, se odehrává v exkluzivní komunitě, jejíž obyvatelé se domnívají, že jsou vzorem pro nadcházející generace. Ale liší se od svých temných a burcujících předchůdců v tom, že jeho postavy jsou hned od první stránky ve vědomé a otevřené revoltě proti osudu.

            Kokainové noci a Super-Cannes se odehrávaly v elitních vilových čtvrtích, letoviscích na Costa del Sol a v obchodních zónách s lehkým průmyslem na Côte d’Azur. Jejich obyvatelé byli zvoleni nebo se zvolili na základě bohatství, inteligence a postavení. Cítili se privilegovaní a někteří z nich se považovali za natolik privilegované, že uvěřili, že se dostali za běžné hranice lidského druhu, a dokonce přesáhli i Boha. Přesto otupěle dokonalé prostředí, v němž si vybrali žít – smaragdově zelené trávníky, moderní pozlátka a zrcadlově klidné hladiny tisíců modrých bazénů –, je postupně donutilo k tomu, aby vstoupili do ještě bizarnějších her – destrukce a sebe-destrukce. Bezvýznamné drobné lupy v obchodech či spontánní krádež aut pro potěšení z rychlé jízdy v autě někoho jiného daly průchod intenzivní krutosti, ritualizovanému znásilňování nebo nesmyslné vraždě – čemukoli, co jim vrátí pocit, že žijí.

            Lidé milénia nás přivádějí zpět do Anglie, do ctižádostivé moderní zástavby „Chelsea Marina“. Toto pojmenování je fiktivní. Ve skutečnosti se jedná spíše o Fulham než o Chelsea, s jeho aristokratickými názvy ulic, zato mizerným bydlením – slum s přehnanými poplatky, kde dokonce i marina, jak ironicky podotkne jeden z místních usedlíků, má „velikost záchodu a taky tak smrdí“.

            Zde nakonec tisíce zástupců „nového proletariátu“ nebo lidí pronásledovaných osudem, střední vrstvy bez peněz, se vzbouří proti zátěžím „zaplatit školné, hodiny baletu, členské příspěvky zdravotní pojišťovně BUPA a nezapomenout si denně dát kofeinovou injekci z Brazílie“, jež držely jejich životy svázané se systémem. Jejich odpovědí je odmítnutí platit pokuty za parkování a účty za bydlení, podpálí své saaby (a nakonec i domy) a vyrazí ve svých jeepech a volvech do dobrovolně zvoleného venkovského exilu. Několik z nich, vedených odvážnou Kay Churchillovou, profesorkou filmu s rozcuchanými vlasy a sklonem vyspat se se všemi svými podnájemníky, zajde o něco dál. Sabotují chrámy kultury, v nichž se pasivní střední vrstvy tak dlouho modlily. Národní filmové divadlo vyhoří do základů. Budova rozhlasu je obklíčena, do jídelní haly hotelu Selfridges’ a do pavilonu dinosaurů Přírodovědného muzea jsou dány dýmovnice. Vysloužilí vojáci připravují Molotovovy koktejly, benzinové bomby – z lahví od burgundského a plukovnických kravat.

            Všechno by mohlo být pro smích, zejména tehdy, kdy malé „revoluci“ dojde dech, ale Ballardova ironie je zdrženlivá. Zachází s těmito rebely vlídně, dokonce se zjevným soucitem. Některé z jejich zájmů jsou vyjádřeny výmluvně. Tiráda Kay Churchillové proti turismu, „ohromnému uspávacímu prostředku“, by získala podporu mezi znavenými letištními cestujícími kdekoliv: „Velký podvod, který vytváří v lidech nebezpečnou představu, že je v jejich životě něco zajímavého. Dnešní turista nejede nikam. Veškerá zlepšení životního stylu vedou k týmž letištím, velkolepým hotelům, k týmž hovadinám jako je piňakoláda.“

            Přesto revolta Kay Churchillové, viděna očima Davida Markhama (psychologa z blazeovaného buržoazního St John’s Wood), je pouze jevištním pozadím skutečného příběhu. Tím je rostoucí vztah mezi Markhamem a tichým, ďábelským hrdinou rebelů, otrhaným a idealistickým pediatrem jménem Richard Gould. Markham zabloudil do teritoria rebelů Chelsea z úplně jiného důvodu: snaží se zjistit, kdo stojí za náhodnou vraždou jeho první ženy Laury, jež zemřela na následky teroristického bombového útoku na letištní zavazadlový pás na Heathrow. Ale brzy je vtažen do Gouldovy sféry vlivu. Když Gould podnikne kroky proto, aby vzal záležitost neúspěšné revoluce v Chelsea do svých ambicióznějších rukou, Markham se k němu téměř přidá a najednou pochopí, že mu nahodilé násilí přivodilo pocit opravdové chuti do života. Jedna věc ho ale drží zpátky – sám Gould je totiž atentátníkem na letišti Heathrow.

            Jako všechna Ballardova beletrie je to jak román idejí, tak nenadálé brutality. Gould touží po Hungerfordu, kde se odehrála první nahodilá masová vražda v Anglii koncem osmdesátých let. Národ truchlí a je ochromen, když je sympatická blondýna, nekonfliktní televizní moderátorka, zastřelena přede dveřmi svého domu.

            Přesto tu nalezneme méně překvapivé krutosti než ve dvou předchozích románech trilogie – zalapáte po dechu, když se postupně objevují nové aspekty vnitřní temnoty postavy. „Snažil jsem se zapomenout,“ vypovídá otevřeně vypravěč knihy Super-Cannes poté, co se zúčastnil jednoho z mnoha rasových útoků, „že jsem podržel výtahové dveře ve výškové budově v Mandelieu otevřené, když se pohledná španělská děvka, která provozovala dvoupokojový nevěstinec, snažila chránit svou malou dcerku.“

            Všechny tři romány vyvracejí názor, že život v buržoazním komfortním prostředí může mít nějaký smysl. Ale pouze Lidé milénia ukazují, že ti, kteří poznali onu děsivou pravdu, si možná dosud mohou zvolit návrat do svého iluzorního ráje. Hrdinové-vypravěči Kokainových nocí a Super-Cannes jsou osvícení – ale také odsouzení k záhubě – poznáním, k němuž dospěli. Pro ně neexistuje cesta zpět. Gouldova výprava „za nalezením smyslu v nejnesmyslnější době“ je také poražena. Ale třepotající se nostalgické vzpomínky na revoluci zůstanou bezvýznamným smrtelníkům knihy Lidé milénia, navážou-li na nit svých životů před revolucí: vzpomínky na Chelsea Marinu jako na místo opravdového příslibu, „událostí bez významu, slunce bez stínů“.

J. G. Ballard v rozhovoru s Vanorou Bennettovou

(Překlad Lívie Bencková)

            Vždy jste věděl, že se stanete spisovatelem?

Ano. Jako dítě jsem vždy psal. Když mi bylo osm nebo devět, dávali mi ve škole v Šanghaji za trest opisovat řádky. Kniha, ze které jsem měl opisovat, byla Westward Ho!, a jak jsem ji tak opisoval, uvědomil jsem si, že je o latinskoamerickém kontinentu, o pirátech a podobných věcech a že by bylo mnohem snazší, kdybych si to sám vymyslel. A tak jsem to od té doby takhle dělal. Jednou, když jsem opsané řádky odevzdal, učitel si je přečetl a řekl: „Ballarde, příště, až vám zadám opisovat řádky, nevybírejte si takový brak. Vyberte si nějakou klasiku.“ A tak jsem si uvědomil, že mám talent.

Jaký vliv na vás měla vaše zkušenost v dětství v zajateckém táboře v Šanghaji během druhé světové války?

Hodně velký. Šanghaj během druhé světové války a období mé internace v japonském táboře byly velmi extrémní verzí běžného života. Zažil jsem takových věcí, že například moje děti je nikdy nezažijí. Žít v táboře téměř tři roky bylo jako žít v obrovském slumu. Žil jsem prakticky způsobem života, jakým dnes žijí utečenci v Africe a na Středním východě: velmi málo jídla a příliš mnoho lidí. Viděl jsem kolem sebe dospělé pod velkým stresem, a to je něco, co většina dětí dnes nikdy neuvidí. Také jsem viděl obsazené město, nepřátelské vojáky na ulici a tanky kodrcající se kolem, bombardování a podobně. Byl to velmi extrémní svět. Myslím, že to živí představivost. Je to podobné jako zažít zřícení letadla. Pokud z toho vyváznete, nikdy na to nezapomenete.

Vrátil jste se někdy do Číny?

Ano, v roce 1991, 45 let poté, co jsem ji opustil. Bylo to velmi zvláštní – jako cestování v čase, jako kdybych se vrátil zpět do dětství. Byla tam samozřejmě spousta mrakodrapů, ale co se ulice týče, pořád tam všechno bylo, rodinný dům a taky tábor – teď je to škola. Bylo to hrozně zvláštní.

Po válce jste odjel do Anglie a vedl jste velmi odlišný, velmi anglický život: dva roky jste studoval medicínu na Cambridgi a pak jste vykonával různé práce, které dělávají mladí lidé, včetně toho, že jste byl reklamním textařem a nosičem na ovocném trhu v Covent Garden. Co přinesla tahle náhlá změna životního stylu vašemu psaní?

Myslím, že mi válečné zkušenosti pravděpodobně daly co nejsilnější potřebu objevovat, co se děje se světem, proč se lidská stvoření tolik zaměstnávají vzájemným zabíjením, proč je tolik krutosti. Zajímala mě medicína, tak jsem si řekl, „stanu se doktorem“. Začal jsem ji tedy studovat. Po dvou letech jsem toho měl dost. Věděl jsem, že se musím stát spisovatelem.
        Nejdříve jsem psal sci-fi, protože jsem nechtěl psát hampsteadský román, a na sci-fi bylo skvělé to, že nikdo nežil v Hampsteadu. Sci-fi rovněž vypovídala o změně a mě změna zajímala, protože v padesátých letech se Anglie začínala měnit – automobily, televize, supermarkety, proudová letadla, dostávala se sem celá konzumní společnost a Anglie se měnila opravdu dramatickým způsobem. Chtěl jsem o změně psát.

Kteří spisovatelé a umělci vás nejvíc ovlivnili?

Graham Greene měl na mě velký vliv; Kafka;  surrealističtí malíři, protože malovali to, co jsem nazýval „vnitřní prostor“. Moje sci-fi nebyla o vnějším prostoru, nýbrž o psychologické změně, o psychologickém prostoru.

Vaše vyzrálá tvorba se zaměřuje na to, co se právě má stát v dané komunitě. Jaký druh události v reálném životě vás inspiruje k napsání románu?

 Já jen něco cítím v kostech: odehrává se cosi podivného a já to odhaluji psaním románu, snahou nalézt podvědomou logiku, která probíhá pod povrchem, a hledáním ukrytého elektrického vedení. Je to, jako by tam byla všechna ta podivná světýlka, a já se snažím najít elektrické vedení a skříňku s pojistkami.

Od začátku čtyřicátých let, co tu žijete, se váš domov v Sheppertonu proměnil z venkovské idylky na ‘předměstí londýnského letiště’. Možná není překvapivé, že vaše kniha je plná míst předměstského odcizení?

Ano, jsem fascinován psychologií uzavřených komunit a neslavné anglické dálnice M25. Ne starou dobrou Anglií a starým dobrým Londýnem – spíše obchodními zónami s lehkým průmyslem a administrativními centry, kamerami průmyslové televize CCTV, letišti. Mnohé z podivných scénářů, které mě napadly, se vyplnily. Podíváme-li se zpátky na posledních třicet let, nesmyslné násilí se stalo velmi běžným: lidé, kteří jdou do supermarketů a začnou nahodile střílet, násilné zabití Jill Dandové, moderátorky BBC, nebo dokonce teď ty děsivé bombové útoky v Madridu. Není jisté, jestli někteří z těch lidí, kteří provádějí tahle zvěrstva, mají vůbec nějaké ospravedlnění, dokonce i ve své vlastní mysli. Může to být násilí páchané pro samotné násilí. To je nebezpečné, protože se to nedá předvídat. Možná jsou lidé natolik znudění a moderní život je natolik prázdný, že jdou a nechají někde bombu nebo někoho zabijí jen kvůli pocitu, že žijí.

Pokud jde o váš osobní život, jste znám jako muž oddaný rodině. Jsou ve vaší rodině ještě nějací spisovatelé nebo umělci?

 Mám tři děti a čtyři vnoučata, na něž jsem velmi hrdý. Často se s nimi vídám a rodina pro mě byla vždycky velmi důležitá. Je to hodně dlouho, co zemřela moje žena, v roce 1964, a děti jsem vychoval sám. Jedna dcera pracuje pro BBC, další je umělkyní a syn dělá do počítačů.

Jak si organizujete svůj čas? Píšete podle časového harmonogramu?

Ano. Pokud nemáte disciplínu, dopadnete tak, že je kolem vás jen spousta prázdných lahví od vína. Po celou svoji kariéru jsem psal tisíc slov denně – i když jsem měl kocovinu. Musíte mít disciplínu, jestliže jste profesionál. Jinak to nejde.

Minulý rok jste odmítl cenu Velitel Řádu Britského impéria. Proč?

(Zasměje se pro sebe.) Kdybych se mohl nazvat velitelem Ballardem, tak bych přijal! Myslím, že se kvůli těmhle záležitostem hodně nadělá.

2004

    Romány:
The Wind from Nowhere (1961)
The Drowned World (1962)
The Burning World (1964; též The Drought, 1965)
The Crystal World (1966)
Crash (1973, č. Bouračka, 1995)
Concrete Island (1974, č. Betonový ostrov, 1997)
High Rise (1975)
The Unlimited Dream Company (1979)
Hello America (1981, č. Hello, Ameriko, 2010))
Empire of the Sun (1984, č. Říše slunce, 1988)
The Day of Creation (1987)
Running Wild (1988)
The Kindness of Women (1991, č. Přízeň žen, 1997)
Rushing to Paradise (1994)
Cocaine Nights (1996. č. Kokainové noci, 2002)
Super-Cannes (2000, č. Super-Cannes, 2002)
Millennium People (2003, č. Lidé milénia, 2006)
Kingdom Come (2006, č. Království tvé, 2012)

    Povídky:
The Voices of Time and Other Stories (1962)
Billennium (1962)
Passport to Eternity (1963)
The Four-Dimensional Nightmare (1963)
The Terminal Beach (1964)
The Impossible Man (1966)
The Overloaded Man (1967)
The Disaster Area (1967)
The Day of Forever (1967)
The Atrocity Exhibition (1969, též Love and Napalm: Export USA, 1972)
Vermilion Sands (1971)
Chronopolis and Other Stories (1971)
Low-Flying Aircraft and Other Stories (1976)
The Best of J. G. Ballard (1977)
The Best Short Stories of J. G. Ballard (1978)
The Venus Hunters (1980)
Myths of the Near Future (1982, č. Mýty blízké budoucnosti, 1994)
The Voices of Time (1985)
Memories of the Space Age (1988)
War Fever (1990)
The Complete Short Stories of J. G. Ballard (2001)
The Complete Short Stories of J. G. Ballard: Volume 1 (2006)
The Complete Short Stories of J. G. Ballard: Volume 2 (2006)
The Complete Stories of J. G. Ballard (2009)

    Literatura faktu:
A User's Guide to the Millennium: Essays and Reviews (1996)
Miracles of Life (autobiografie; 2008)