Koncem 40. let na pozvání
rektora, bývalého člena Bauhausu, Josepha Alberse přijal profesorské místo
básník Charles Olson (1910 - 1970). O tvůrčí atmosféře vypovídají již pouhá
jména učitelů: skladatel John Cage, básníci Robert Duncan (1919 - 1988), Louis
Zukofsky (1904 - 1978) a Robert Creeley (1926 - 2005) nebo malíř Franz Kline (1910 - 1962), i studentů: básníci John
Wieners (1934 - 2002) a Joel Oppenheimer (1930 - 1988), spisovatel Michael Rumaker
(*1932) či malíř Robert Rauschenberg (1925 - 2008).
Příkladem uměleckých snah může být jeden z prvních happeningů,
který tu již v roce 1952 uskutečnil John Cage: představení spojoval
Rauschenbergův obraz, tanec Merce Cunninghama a Olsonem, sedícím na žebříku,
přednesená báseň za doprovodu klavíru, na nějž hrál David Tudor. Publikum bylo
usazeno uprostřed produkce.
Podle Olsonova
manifestu-eseji Projektivní verš z roku 1950 se básníkům působícím na
Black Mountain College začalo říkat „projektivisté...
„Báseň je energie
přenesená z místa, kde ji básník nabyl (a bude mít pro to asi několik
příčinných spojení), pomocí básně samé do čtenáře, celou tou dlouhou
cestou...“ („Projektivní verš“,
překlad Miroslav Holub)
V souladu
s novátorskými tendencemi v hudbě i malířství se manifest
odklání od akademické Eliotovy poetiky, především jeho idealistické symboliky,
a dále rozvíjí premisy poetiky Ezry Pounda (cyklus Cantos) a Williama C.
Williamse (ne ideje, ale věci) (báseň Paterson).
NEDOVOLITI SI....
Nedovoliti si býti
civilizovaným člověkem
neboť pak entropie
bude nezvratná,
škody se
nevrátí do
Systému
člověk nebude výsledkem
nebo
rovnomocností toho
čeho či z čeho by
některou možností
mohl (překlad Miroslav Holub)
Robert Creeley (21. 5. 1926 Arlington, Massachusetts - 30. 3. 2005, Odessa, Texas) studoval na Harvardu, ale v roce
1944 byl povolán k pozemnímu vojsku a sloužil v Indii a
v Barmě. Studia dokončil v roce 1947 a následujících pár let
žil ve Francii a ve Španělsku. V roce 1954 přišel na základě Olsonova
pozvání vyučovat literaturu na Black Mountain College. V roce 1956 se
přestěhoval do San Franciska a začal spolupracovat s beat generation.
VŠECKO, CO JE NA MUŽÍCH
KRÁSNÉHO
Nic na špinavém
chlapovi,
jedině mejdlo ve vaně,
ruka
od šmíru, milencovy
koule
možná. Nebo pak
něco jak písek,
a tím ho vydrhnout
na všecko,
co je krásného na ženách
(překlad Stanislav Mareš)
New York byl vždycky tím
„tavícím kotlem“, který přetaví rasy, kultury i náboženství, ale přitom
dostatečně silným jedincům ponechává možnost uchovat si vlastní názor i bytí
sama sebou.
Kromě velkého vlivu
francouzských surrealistů - především Maxe Ernsta a André Bretona -, kteří
emigrovali do USA před fašismem, zapůsobil na zrání mladé básnické
generace nový směr v malířství - abstraktní expresionismus.
New
Yorku nastalo
poválečné účtování
s minulostí nejdříve v malířství.
Abstraktní
expresionismus... v každém případě spočíval
v zavržení kubismu,
geometrické abstrakce, klasicismu, tradice, která
svazovala umělce od dob
Cézanna či Seurata. (K. Rexroth - Americká
poezie ve dvacátém století, 1971)
Okruh malířů kolem
galerie Art of this Century Peggy Guggenheimové tvořil v letech 1942 -
1947 Mark Rothko, Clifford Still a především Jackson Pollock, po roce 1948 pak
i starší malíři, kteří změnili svůj dosavadní způsob tvorby, Willem de Kooning
a již zmíněný Franz Kline. Velký vliv na ně měl německý expresionista Hans
Hofman, který do USA přišel v roce 1930 a učil zprvu na Kalifornské univerzitě a
potom na newyorské Art Students League.
Hofman
vyvodil pro své
žáky poučení plynoucí z evropského
expresionismu, vyabstrahoval z něho jeho
základní filozofii. Dovedl vzsvětlit její
kosmické požadavky, překonání věci o
sobě i význam jisté rytmické nutnosti,
jejíž vnitřní souvislost dává právě
obrazu jeho opravdový význam. Umělecké dílo
se stává takto vnitřně souvislou a
jednotnou celostí, jejímž základem jsou
hlubinná napětí a povrchová
uvolnění.
(José Pijoan, Dějiny
umění 10, překlad Jiří Pechar)
Abstraktní malíři měli
vliv na tvrobu básníků sdružených kolem Harvardské univerzity - Johna Ashberyho
(1927 - 2017), Kennetha Kocha (1925 - 2002) a Franka O´Hary (1926 - 1966) - jádra NEWYORSKÉ ŠKOLY. Právě Ashberyho abstraktní lyrika
je vlastně jakousi paralelou k abstraktním malbám.
Bezvládná bezživotná
hmota volá do vesmíru:
sedm dlouhých let a zeď
ještě nebyla vztyčena,
kůra sílí, rub všeho...
hrozny zvonů a růžová
rosa dodatečných nápadů
ji podpírají.
To se mělo zapomenout,
vymazat
z dějin. Čas je
však zahrada, v níž
vzpomínky obludně bují,
dokud
se nepromění
v dovádivý květ něčeho jiného,
třeba postání u plotu
s tvým pláštěm do deště.
(Úryvek
z básně „Svita“, překlad Pavel
Dominik)
Stejně jako u
projektivistů nachází poezie NEWYORSKÉ ŠKOLY méně u Eliotovy Pustiny, více u Poundových Cantos,
ale hlavně u W. C. Williamse, Walace Stevence a dále až u Walta Whitmana. Ze
stejných vzorů vychází i o něco dříve se formující skupina kolem
Kolumbijské univerzity. To, co však obě newyorské skupiny odlišuje a rozděluje
(kromě názoru na poezii W. A. Audena například), je míra výlučnosti
(studium na Harvardské univerzitě bylo vždy známkou výlučnosti a jisté
nadřazenosti) a zdroj inspirace.
Inspirací je
míněna především osobní, na vlastní kůži prožitá zkušenost mimo
univerzitu, v potemnělých uličkách mimo nákupní trasy. Hlavní znakem
budoucí BEAT GENERATION je především otevřenost všem podnětům a srozumitelnost, přímočarost
vyjádření. V jejím případě se jedná o skutečný návrat k Whitmanovi -
hledat poezii v běžném, obyčejném životě lidí a opět ji do běžného,
obyčejného života lidí vkládat.
Vodítkem a inspirací jim
byl při tom přístup nové generace jazzových hudebníků. A v New
Yorku již od přelomu 30. a 40.
let probíhala jazzová revoluce - v klubech
Minton’s Playhouse a
Monroe’s Uptown House se rodil bop, bořící
swingová, velkokapelová klišé
a aranžmá. Vrchu nabyla improvizace, expresivní
tóny, snaha vychrlit na
posluchače momentální pocity, duševní
rozpoložení hráče. Dát do toho všechno.
Charlie Parker, Dizzy Gilespie a Thelonius Monk. Vědomé
ovlivnění jazzem, to
dělá beat generation tak jinou od ostatních skupin a tak
přitažlivou mladé
generaci.
Rokem zrodu BEAT GENERATION je 1944. Tehdy se sešel
Frankokanaďan římskokatolického vyznání Jack Kerouac (12. 3. 1922
v Lowellu, Massachusetts - 21. 10. 1969, St.
Petersburg, Florida)
hráč basketballu a amerického
fotbalu a jazzový fanoušek se spisovatelskými ambicemi stát se stejně dobrým
autorem jako Thomas Wolfe, který se právě vrátil z cesty na válečné lodi
do Liverpoolu, aby mohl pokračovat ve studiu na Kolumbijské univerzitě,
s mladým
přesvědčeným komunistou s nevinným úsměvem a dosud nevyhraněnou sexuální
orientací, Allenem Ginsbergem, jehož otec Louis byl neúspěšný básník, a jehož matka
Naomi pocházela z Ruska a trpěla duševní chorobou, narozeným v Newarku, New Jersey (3. 6. 1926 - 5. 4. 1997, New York)
v místě se silnou
židovskou komunitou, která dala Americe významné autory Leslieho Fiedlera či
Philipa Rotha - z blízkého Long Branch pak Normana Mailera - navíc z Rutherfordu
pocházel William Carlos Williams (1883-1963) -, i černého básníka LeRoie
Jonese, který je někdy také řazen po bok beatnickým autorům,
a vytáhlým, sarkastickým
absolventem Harvardské univerzity v oboru etnologie a archeologie
aristokratického původu a bisexuálního zaměření Williamem Sewardem Burroughsem
(5. 2. 1914 Saint Louis, Missouri - 2. 8. 1997, Lawrence, Kansas)
který chtěl po roce
1938 pokračovat ve studiu antropologie na Harvardu, ale znuděn akademickým
prostředím odešel do New Yorku, pracoval v inzertní kanceláři,
v Chicagu jako krysař, od roku 1943 se opět potloukal po New Yorku a
navazoval kontakty s podsvětím, sháněl samopal, nechal se zaučit na
kapsáře a zahájil svou dlouholetou závislost na drogách.
Byl to Burroughs, který
se ujal Kerouacovy a Ginsbergovy literární výchovy. Seznámil je
s s Yeatsovou básní Vision, Kafkovým Zámkem,
Korzybského
Vědou a zdravým rozumem, Spenglerovým Úpadkem Západu, Cocteauovým
Opiem a poezií Williama Blakea, Harta Cranea, Arthura Rimbauda, a
knihami Friedricha Neitzscheho. Oběma to otevřelo netušené prostory.
Kromě literárního
vzdělání jim ovšem zprostředkoval i školu ulice. Byl to Burroughsův
přítel, feťák a gangster Herbert Huncke
(1915 - 1996) a jeho přítelkyně Vicki Russelová, kteří je uvedli do hip slangu (výraz
beat pochází od něj), drogového (morfin a benzedrin) a mimózního světa
subkultury v okolí Times Square a 42. ulice i k prvním vážným konfliktům
ze zákonem. To všechno se okamžitě promítlo v jejich literárních pokusech.
Termín beat generation
vymyslel Jack Kerouac, ale první ho zpopularizoval jeho přítel John Clellon Holmes
ve svém prvním románě - a prvním
románě
o beat generation vůbec -, Jeď (Go, 1952). Beat se kromě svého
základního
významu zbitý ve smyslu vyřazenosti
ze státní mašinérie vztahuje i
k jazzovému beatu, tempu, taktu. Podle Holmese
„být zbitý znamená být na
dně a hledět vzhůru“. Kerouac pak zbitosti přiřazuje i
mystický význam
jakési náboženské blaženosti a
blahoslavenství (beatness a beatific).
Ginsberg ve svém Kvílení hovoří o
hipsterech „s andělskými hlavami“, čímž
naráží na Kerouacův mystický význam
beat, zároveň však naráží na
Hunckeho slang: na hipstera jako následníka páska
30. let, hep-cata, vyznavače
jivu a swingu, který už byl v této době mimo
mísu, neboť už nerozuměl nové
hudbě, nové módě, zkrátka nebyl in, nebyl hip,
nebyl v obraze. Snyder
zase beat vztahuje k bití dřevěnou holí
zenového mistra při klimbání u
meditace nebo jako odpověď při řešení kóanů.
Když se v roce 1957
zvedl zájem o beat generation, žurnalisté i kritice se začali ptát, koho
jednotlivé termíny označují. Norman Mailer
ve své eseji Bílý černoch (1957) popisuje hipstera jako „hrdinského
zločince, žijícího raději s násilím než v konformitě, protože
v totalitní společnosti bylo násilí jedinou možností vyjádření“. A když o
rok později sanfranciský sloupkař Herb Caen přišel s termínem beatnik,
situace se dále zamotala. Přípona -nik je v jiddiš pejorativní
zdrobnělina, Caen však hovoří o souvislosti s družicí Sputnik (1957),
která byla stejně neobvyklá jako hnutí mladé generace. Média ochotně přijala
beatnika i hipstera, aniž by se oba pojmy snažila nějak definovat či rozlišit.
O termínu beat
generation však dlouho nikdo nevěděl, jestli označuje beatniky nebo hipstery či
obojí, a proto kritici začali rozlišovat hipstery a beats. Tím se situace
v pojmosloví dále zkomplikovala, neboť někdo považoval za beats beatniky a
někdo beat generation.
Nejsnadnější snad bude
beat generation považovat za označení literární skupiny, beatnika za všechny
ty, kteří se po vzoru románových hrdinů vydali na cestu a hipstery za
inspirátory celého hnutí. Beats by snad bylo možné považovat za zkrácený výraz
pro beat generation.
Byl to tlak institucí a
snaha poznat život ve všech jeho podobách, která je donutila namířit svou
pozornost na Západu. V roce 1946 je Huncke zavřen za loupež a
Burroughs se raději stěhuje i se svou, na drogách závislou, manželkou
Joan a její dcerou Julií na farmu poblíž Waverly v Texasu.
Na uvolněné scéně se
však zjevil přítel Kerouacova a Ginsbergova spolužáka Haldona Chase Neal Cassady
(1. 3. 1925, Denver - 4. 2. 1968, San Miguel de Allende, Mexiko), -
jehož otec, původem
holič, byl rozvedený notorický alkoholik. Neal žil u své matky až do její smrti
v roce 1936, potom se vrátil k otci. První svoje auto ukradl ve
čtrnácti letech. Bylo to právě Cassadyho spontánní vypravěčství,
v němž Jack Kerouac
ihned objevil to, co tak dlouho hledal. S Nealem Cassadym se mění styl
Kerouacova literárního stylu. Konvenčně vystavěný příběh Maloměsto a
velkoměsto (The Town and the City, 1950) je jediná jeho kniha (psaná a
přepracovávaná v letech 1946-49), která postihuje oba Kerouacovy světy -
poklidný svět jeho dětství v Lowellu a svět nejistoty, nevíry a života na
hraně. Tento druhý svět je charakterizován takto:
„Byla to podivná
trojice: jeden byl chuligán, druhý narkoman a třetí byl básník.“
Příchod Casadyho řádně
rozbouřil hladiny dosavadního vyprávění. Jím začíná období na cestě (1947 -
1952), kdy pendluje mezi New Yorkem, Denverem, San Franciskem.a Mexikem.
Kerouac se pouští do svého klasického románu Na
cestě
(On the Road, 1958) - i ten byl v letech 1948 -1956
mnohokrát
přepracováván. Konečný impuls
k napsání jeho další varianty bylo
vydání
románu Jeď (Go, 1952), napsaného Kerouacovým přítelem Johnem C. Holmesem
(12. 3. 1926 Holyoke, Massachusetts - 30. 3. 1988 Old Saybrook (Middleton),
Connecticut), líčící příhody okruhu stejný přátel. Zatímco Kerouac v Maloměstě
a velkoměstě pocity své generace nijak nepojmenovává, Holmes zdůrazňuje
jejich trýzeň, že chtějí, ale nevědí v co věřit. A jeden z jeho
hrdinů skupinu nazývá
„tou zbitou generací,
tím podzemním životem“.
Holmes tento pocit
vztahuje na všechny,
„kteří prošli válkou
nebo se aspoň mohli snadněji dostat k alkoholu, když válka skončila“.
Zbitá
byla celá mladá
generace, byla „zbavena domova, hodnoty a víry,“ ale
o to víc byli posedlí
touhou v něco věřit. Jinak v konvenčním a nijak
novátorském románu pokud
jde o styl, je zde zjevná snaha o objektivní nadhled.
Protože však kniha
nevzbudila přílišný čtenářský ohlas,
ztratili nakladatelé na dalších pět let o
beat generation zájem. Kerouac ovšem usedne
k psacímu stroji, založí do
něj 6 metrů
dlouhou roli papíru a začne psát svou
„poslední“ - a možná nejlepší
verzi
- své knihy Na cestě:
Poprvé jsem Deana
potkal krátce potom, co jsme se rozešli se ženou. Měl jsem zrovna zasebou dost
vážnou nemoc, ale o tom mluvit nechci, snad jen, že v tom taky byl ten
svinskej rozvod a vůbec pocit, že všechno kolem mě je mrtvý. S příchodem
Deana Moriartyho začíná v mém životě období, které se dá nazvat obdobím
života na cestě... (Na cestě,
přeložil Jiří Josek)
Knihu dokončí po dvaceti
dnech takřka nepřetržitého psaní. Problémem je, že kniha si na své vydání musí
počkat až do toku 1958.
Burroughs je pro své
drogy štván z Texasu přes Mexiko (kde v roce 1951 nešťastnou náhodou
zastřelil svou ženu Joan) až do alžírského Tangeru. Odtud se vydal do Kolumbie
hledat posvátnou drogu yage a přes New York se vrátil zpátky do Tangeru,
kde se stále více snaží věnovat psaní – viz kniha Feťák (Junkie), 1953.
Jeho rukopisy vzniklé v letech 1955 - 1958 byly za přispění Kerouaca a
především Allena Ginsberga uspořádány do jeho základních děl - Nahý oběd
(Naked Lunch), Hebká mašinka (The Soft Machine), Lístek, který
explodoval (The Tticket That Exploded), Nova Express.
Tak jako Kerouacův
literární styl ovlivnilo setkání s Nealem Cassadym na Ginsbergovu poetiku
měl stejný účinek jeho pobyt v psychiatrické léčebně (1949), kde se
seznámil s Carlem Solomonem, který se v blázinci ocitl,
protože se dožadoval lobotomie jako nejlepšího způsobu sebevraždy. Solomon se
ze svého pobytu v Evropě znal osobně s Jeanem Genetem, Henrim
Michauxem a Antoninem Artaudem. Ginsberga podrobně seznámil se surrealismem a
dadaismem, společně diskutovali o Whitmanovi a Henrym Millerovi.
...kteří
házeli
bramborovým salátem na newyorské City College po
přednášejících o dada, kteří
se osobně dostavili na žulové schody blázince
s oholenými hlavami a
šaškovskými řečmi o sebevraždě a dožadovali se
neprodleně
lobotomie...
(Kvílení, přeložil Jan
Zábrana)
Allen Ginsberg
CIZINEC V RUBÁŠI 1949-1951
Kůži mám jak svrasklý měch
horoucí Apollón když na mě leh
Když zchladil můj v hadrech žár
nohy mi hřeje jen juty cár
Tělo pálí, v tváři mám třas
po kolejích jdu, pak se vrátím zas
Když v ulicích je noc a žal
ložem mým je železniční val
Polévky prošlé vysrkám
cukrátka z dlaní si beru sám
Z Tygří aleje u žalářních stěn
od popelnic se kradu ven
V noci temné, kdy nevidí
nikdo tam za tovární zdi
bosý tu šlapu na kámen
pojď a slyš ten starcův sten
Jak nahý kluk choulím se, čekám
pod mostem v krku srdce mám
U ohně sténám na říčním břehu
u starce slizkého hledám něhu
Mám sen, že hoří mi vlasy
že paže s prázdnem zápasí
Z železného krále jen torzo je
a na mých zádech křídlo zlomené
Ó, kdo děvkařit by vyšel dnes
pod hubený měsíc slepých cest
panna, hoch, atlet samý sval
v rubáši se mnou by laškoval?
Kdo pohlédne mi do očí
a stulí se v mém náručí
Kdo mému tělu podlehne
až k mému stehnu přilehne?
Ke
skupině se přidávají
další básníci.V roce 1951 se Allen
Ginsberg seznámil s dalším mladým
básníkem, italského původu Gregorym Corsem
(1930 - 2001), který
vstoupil do života jako
sirotek se čtyřmi nevlastními rodiči a v 11ti se otec znova oženil a vzal si
(ho) zpátky k sobě, ale všechno bylo na draka, protože dva roky nato...
utekl z domova... a ve věku 13ti let ... věděl o žalu a nebezpečí lidského
života víc než otec a macecha dohromady...
se právě vrátil ze tříletého
kriminálu za účast na ozbrojené loupeži, a v roce 1952 Kerouac v San
Francisku potkal Philipa Lamantiu (23. 10. 1927 San Francisko - 8. 3. 2005, San Francisco,
Kalifornie), se
kterým se znal již z New Yorku,
kde Lamantia v letech 1943-45 pracoval jako redaktor
v surrealistickém časopise View, pak „zpřetrhal svazky se
surrealismem“ a stal se hipsterem v Greenwich Vilage. Kromě jazzu byly
jeho zálibou drogy, za kterými často jezdil do Mexika. Tam se také odstěhoval a
v letech 1954-56 navštěvoval Spojené státy jen sporadicky.
Zásadní vliv na další
vývoj beat generation měl buddhismus, s nímž se Kerouac a Ginsberg
seznámili nezávisle na sobě, ale pokud jde o veřejný projev beat generation
jako skutečné literární skupiny, pak to bylo právě San Francisko.
Poválečné San
Francisco patřilo k jednomu z mála míst v USA, které splňovalo podmínky pro
skutečnou Změnu - nejen v literatuře, ale i změnu celého životního stylu,
neboť
je „kromě New
Orleansu... jediným velkým městem v Americe, které
není kolonizováno
puritánským étosem,
rozšířeným jinak po celé zemi. Bylo
osídleno kriminálními a
anarchistickými živly, které sem přilákala
zlatá horečka, vystěhovalci ze
severní Itálie, kteří se stali jednou z
nejvyšších vrstev ve městě, a několika
židovskými rodinami, většinou ze severního
Bavorska, dobře zavedených a vysoce
kultivovaných už před jejich odchodem do Ameriky. Než město
postihla populační
exploze, rasové konflikty a podvodná politika 60. let,
bylo... určitě
středozemnějším městem než poválečná
Barcelona, Marseilles nebo Janov“. (K. Rexroth - Americká
poezie ve dvacátém století)
Ve
vzácné symbióze tu
vedle sebe žili „wobblies“ - odboráři z
poloanarchistické IWW (Industrial
Workers of the World, Průmysloví dělníci světa),
členové různých frakcí
komunistické strany, anarchisté,
radikálové, pacifisté a
volnomyšlenkářští
bohémové. Kromě zmíněných kulturních
vlivů evropských tu existovalo povědomí o
kultuře původních obyvatel, ale velký vliv tu měla i
východní náboženství,
především buddhismus, který na
západní pobřeží Spojených států
přinášeli od poloviny
19. století čínští přistěhovalci
(první čínský chrám byl v San Francisku
postaven v roce 1853), a zen, který sem přinesli na přelomu
století japonští
imigranti (ti se ovšem za 2. světové války
nevyhnuli internaci do
koncentračních táborů). Velkou měrou se o
zpřístupnění buddhistické filozofie
západnímu chápání přičinili na
začátku 20. století japonští imigranti
Nyogen
Senzaki a D. T. Suzuki. Buddhismus se ovšem
nešířil pouze prostřednictvím
přistěhovalců z východní Asie, své
příznivce měl již v minulém století v mnoha
amerických intelektuálech z východního
pobřeží, kteří se za jeho studiem vydali
přímo do Číny a do Japonska: Ernest Fenollosa, z jehož
překladů a studií čínské
poezie čerpal Ezra Pound, anebo Lafcadio Hearn, jehož eseje o
buddhismu, evoluci
a japonském způsobu života se nepřímo staly
odrazovým můstkem jak pro Eugena
O'Neilla, tak pro Thomase S. Eliota, Ezru Pounda nebo Kennetha
Rexrothe.
Konečně vliv východní filozofie je zřejmý i v
díle Ralpha W. Emersona, Henryho
D. Thoreaua a Walta Whitmana.
Masový nárůst zájmu o
východní filosofie ovšem začal až koncem 2. světové války, kdy se domů vraceli
příslušníci okupačních armád z Japonska.
Koneckonců Tichý oceán
je jenom voda a Čína a Japonsko jsou vlastně sousedi. Hustě obydlená země bývá
v takovém případě překážkou. Oceán, stejně jako pouště a stepi v nitru Asie,
tvoří dlouhý most." (Rexroth - Americká poezie ve dvacátém století)
Svou
neagresivitou se
východní náboženství a filosofie stala pro
mnohé válečné veterány, ale hlavně
mladou generaci, dospívající za války,
možností jak uniknout další, tentokrát
studené válce, pozitivní alternativou k hrozbě
atomové bomby, a pro některé
cestou k sobě samému.
A protože jedině San
Francisco si uchovalo nezávislost na komerčním trhu, stalo se zaslíbeným městem
pro všechny outsidery poválečné Ameriky a útočištěm umělců, hudebníků a
spisovatelů.
Existovala tu již
dlouhodobá tradice. Žili tu Mark Twain, Bret Hart, Frank Norris, ve 40. letech
tu pobývali Aldous Huxley, Christopher Isherwood i Heinrich Mann anebo malíř
Clifford Still. Z hudební scény pak připomeňme skladatele Arnolda Schönberga,
Igora Stravinského a Daria Milhauda, jehož přednášky na Mills College
navštěvovali jazzmani Dave Brubeck nebo Pete Rugolo. V Big Sur žil Henry Miller
a Jaime de Angulo a v Carmelu ve své kamenné věži Robinson Jeffers. A ač fyzicky nepřítomni,
velké popularity tu požívali surrealisté André Breton, Max Ernst a Marcel
Duchamp.
San
Francisco tak mělo
všechny předpoklady stát se hlavní baštou
vzpoury proti establishmentu. Není
náhodou, že nejúčinnějším výrazem
vzpoury se ukázala být právě poezie, neboť ta
jediná byla (a dodnes je) schopna na patřičné
umělecké úrovni reagovat na
nejaktuálnější témata doby.
V oblasti Zátoky se
šířila prostřednictvím letáků, pamfletů a nesčetných časopisů. Z těch
nejvlivnějších to byl The Ark vydávaný Sanfranciským anarchistickým
kroužkem, Circle vydávaný v Berkeley Georgem Leitem a City Lights,
který vydával Pete Martin, syn známého anarchisty Carla Trescy, zavražděného v
předvečer 2. světové války v New Yorku. Posledně jmenovaný časopis i s
knihkupectvím koupil Lawrence Ferlinghetti (1919), který se v San Francisku
usadil v roce 1950. Velký význam měla také nezávislá rozhlasová stanice KPFA,
kterou založil básník Luis Hill a na níž uváděli své pořady Robert Duncan,
Kenneth Patchen a Kenneth Rexroth.
Robert Duncan (7. 1.
1919 Oakland, Kalifornie – 3. 2. 1988, San Francisko) až na dobu
svého působení na Black Mountain College v 1. polovině 50. let (spoluvytvářel
časopis Black Mountain Review a v Massachusetts Origin)
strávil téměř celý svůj život v Kalifornii, kde vydával časopis Phoenix.
... Řeč uposlechla
vzplanutí jazyků v temné věci.
Objevujeme tváře
v oblacích: rozptylují se.
Vzdušné paláce.
Odumírající slunce
se rozžíhá.
Objevuj na potopě stíny
z jejího oslnivého tvaru,
nebo na jejím břehu čti
runy v písku
z mořské pěny.
Tohle jsem chtěl do své
poslední básně.
Uvolnění konvencí a
návrat k otevřené formě.
Leonardo viděl postavy
ve skvrnách na zdi.
Jen ať se představy,
obsažené v půdě,
rozehrávají po vůli...
(úryvek
z básně „Potrava pro požár,
potrava pro myšlenku“, přeložil Stanislav Mareš)
Kenneth
Patchen (13. 12.
1911 - Niles, Ohio - 8. 1. 1972, Palo Alto, Kalifornie),
neprávem
opomíjený básník (a malíř), který byl
nastupující generaci sympatický mimo jiné
tím, že
„šel vždy svou cestou a na nic se neohlížel“.
O jeho otevřenosti vypovídá verš
z jedné jeho protiválečné básně: „Nechci strašit, ale většinu z nás se chystají zabít.“
A KDYŽ JE SVOBODY
DOSAŽENO...
Použili jste slova,
které nic neznamená.
Dali jste škrabošku
slova
moci, která posílá muže
na smrt.
Muži posílaní na smrt
nejsou svobodní.
Jen ti, co je posílají,
jsou „svobodní“.
Měli by vám tu vaši
svobodu nacpat do těch
přežranejch tlam.
(Přeložil Jan
Zábrana)
Kenneth
Rexroth (22. 12.
1905 South Bend, Indiana - 1982 Montencito, Kalifornie),
bohém,
antipolitický anarchista a odpírač vojenské služby
z morálních důvodů,
který prošel nejrůznějšími
zaměstnáními a prostředími a který byl
takřka ve
všem samouk pro svou nechuť k „organizovanému
myšlení“ (sám se naučil
francouzsky, italsky, španělsky, čínsky, japonsky,
latinsky a řecky), jedním
z prvních abstraktních malířů v Americe,
našel v San Francisku
ideální místo pro rozvoj svého
anarchopacifismu. „Žáky“ nijak hledat nemusel.
Jeho poezie,
nastartovaná francouzskou poezií (Mallarmé, Rimbaud, Apollinaire),
která mu pomohla vymanit se z vlivu Eliotovy Pustiny, se
přes období složité kompozice, kubistické koláže až k věcnému,
bezprostřednímu a věcnému verši, v němž se prvořadým cílem stala
autentická, osobitá výpověď.
NA ROHU STÁTNÍ A
DVAATŘICÁTÉ, BLUES CHLADNÉHO RÁNA
U špinavého okna pláče
dívka
v roztržené
košili.
Ulicí sviští rány do
brady.
Frajírek zvrací do
kanálu.
Psi štěkají
z nočních uliček.
Je nade všechny žaly
žal hracích skříní nad
ránem.
Jdou domů holky, co
dělají v hernách
Kurvy si dávají čínskou směs.
Pasáci jedí ostrý
burgr.
Ospalý polda hemenex.
Svítání práce, svítání života.
Je slyšet rachot, jak
se budí
staré oběti.
Sníh vane pustou ulicí
před první tramvají.
Milenci si zapalují
retka
a s červenýma
očima se loučí
a odcházejí do ranního
světla.
(Přeložil
Antonín
Přidal)
Nejrozšířenějším
a
zároveň nejoblíbenějším způsobem
šíření poezie byla veřejná čtení,
která
pokračovala v tradici započaté Waltem Whitmanem a na
počátku 20. století
rozvinuté Vachelem Lindsayem a Carlem Sandburgem. Kenneth
Rexroth, zakladatel
San Francisco Poetry Center, Robert Duncan, Kenneth Patchen a Lawrence
Ferlinghetti recitaci obohatili o doprovod jazzové kapely a
zpočátku nepříliš
povedené experimenty dotáhli až k takřka dokonalé
formě - jazzové poezii. A byl
to Rexroth, který na domácích
seminářích soustředil skupinu mladých
básníků,
později označovaných jako Sanfranciská renesance. Patřili
do ní Philip Lamantia
(1927 - 2005), Lew Welch (1926 - 1971), Jack Spicer (1925 - 1965), Michael McClure (*1932),
Lenore Kandelová (1932 - 2009), Ron Loewinsohn (1937 - 2014),
David Meltzer (1937 - 2016), Philip Whalen (1923 - 2002), Gary Snyder (*1930)
Joanne Kygerová (1934 - 2017), Albert Saijo (1926 - 2011), Will Petersen (1928 - 1994) nebo černý
básník Bob Kaufman (1925 - 1986), který se však se základní trojicí
beat generation znal již od 40. let z New Yorku.
Byl to však Allen
Ginsberg, který se v San Francisku objevil na podzim roku 1954 a
seznámil se zde se svým
budoucím dlouholetým partnerem, básníkem Peterem Orlovskym (1933 - 2010), který se
právě vrátil z armády a byl umístěn v nemocnici jako pomocník
saniťáka: „Pocházím z velmi chudé rodiny. Můj otec je Rus, neměl žádné
přátele, byl věčně zaneprázdněn svých obchodem, vyráběl kravaty... Moje matka
byla hluchá, polovinu obličeje měla ochrnutou od špatné operace. Byla vzhůru
celou noc a pila... Měl jsem tři bratry a sestru. Byl jsem třetí nejstarší.“
stal se onou roznětkou
uprostřed třaskavé atmosféry.
Vyvrcholením celkově
plodné literární atmosféry pak bylo veřejné čtení poezie v Six Gallery 13.
října 1955.
Čtení
v Galerii Šest proběhlo
krátce potom, co se malíř Wally Hedrick zeptal Rexrothe,
jestli nezná nějaké
básníky, kteří by recitovali. Rexroth
požádal McClura, aby to zorganizoval, ale
McClure nevěděl jak anebo neměl čas. A tak Rexroth požádal mě,
takže jsem se
setkal s McClurem, a pak mi Rexroth doporučil, abych
navštívil dalšího básníka,
který bydlel v Berkeley, což byl Gary Snyder. Přišel jsem
k němu a okamžitě
jsme se názorově shodli, mluvili jsme o W. C. Williamsovi,
protože já měl
tenkrát rozepsanou sbírku Prázdné zrcadlo a
on začínal psát Mýty a texty nebo
Slavnost borůvek nebo něco takového. Snyder mi řekl o
svém příteli Philipu Whalenovi,
který měl do města přijet druhý den. Já jsem mu
pověděl o svém příteli Jacku
Kerouacovi, který byl taky ve městě, a tak jsme se během
tří nebo čtyř dní
všichni setkali... A pak byl ve městě Philip Lamantia,
kterého jsem znal od
osmačtyřicátého z New Yorku, a taky McClure. To už byla
celá skupina básníků.
Nakonec jsme se Gary a já rozhodli, že bychom měli pozvat
Rexrothe, aby byl
šestý - šestý básník - na
představení v Galerii Šest, i když byl
starší, přesto
patřil k nám. (Allen Ginsberg, in: Jack’s Book, 1978)
Allen Ginsberg přečetl Kvílení (Howl) a skončil - lze-li to tak říci -
dostředivé období, během něhož se utvářela - při oboustranné fůzi amerického
Východu a Západu - jakýsi neideologicky ideologický základ, od něhož se tvorba
beat generation (název Sanfranciská renesance se od té doby stal pro kritiky
jen poznámkou pod čarou) mohla rozvíjet dál.
D. D. Stauffer ve své
knize Krátká historie americké poezie (1974) podává definici stavu beat
„jako
kombinaci drogou
či jazzem navozenou halucinaci, infantilního údivu nad
obyčejným, uctívání sexu
a orgasmu, vyznávání zenbuddhismu, hinduismu a
ostatních východních náboženství
a snahy oprostit se od všech druhů tyranie“.
A Gary Snyder
v roce 1959 v "beat generation" nachází tři náboženské tendence
:
- kontemplaci (pomocí
drog i bez nich)
- morálku (láska a úcta
k životu, které vycházejí z tak rozdílných zdrojů, jako je kvakerismus, Walt
Whitman, spinšu buddhismus a súfismus)
- moudrost (vycházející
z disciplíny, estetiky a tradice toho kterého
náboženství).
Po básnické seanci
v Six Gallery začíná - v souladu s krédem Ferlinghettiho
nakladatelství
„objevovat, nalézat
nové hlasy a dát jim hlas - a pak je předhodit velkým vydavatelům“.
- další, odstředivé,
období, kdy už záleželo na každém mladém, jak naloží z náhle nabytou
popularitou a především se svým talentem.
Ginsberg Kvílením
nadlouho opustil veršovanou, písňovou formu básní (v 80. letech se k ní
ovšem stále častěji vrací), ovlivněnou především poezií Blakeovou (viz báseň
„Cizinec v rubáši“), a začal rozvíjet možnosti poezie vytvářené
na
základě zárodků
prózy, deníku a škrábanic,
sestavovaných frázováním nebo hranicemi
dvou
nadechnutí do veršových vzorců
s krátkými verši podle zásad
slabikové
míry, jaké platí v američtině a které
jsem pochytil z imagistických
fixních idejí W. C. Wiliamse. Ale v San Francisku,
když mi nezaměstnanost
nahradila nutný dostatek času volného času, jsem se od
toho náhle odvrátila
vydal jsem se za vlastní romantickou inspirací - za
hebrejsko-melvillovskou
bardickou širokodechostí. Myslel jsem si, že
nenapíšu báseň, ale že prostě
popustím zcela uzdu imaginaci, otevřu své soukromí
a budu škrábat magické verše
přímo ze skutečné podstaty své mysli...
...celou První
část (Kvílení) jsem v záchvatu šílenství napsal za jediné
odpoledne, ta obrovská komedie divokého frázování, bezobsažné obrazy pro krásu
abstraktní poezie mysli, plynoucí volně a vytvářející neohrabané kombinace
jako chůze Charlieho Chaplina, dlouhé verše jako saxofonové chorusy, jejichž
zvuk, to jsem věděl, se jistě bude líbit Kerouacovi - protože navazuje na jeho
vlastní prozaické řádky, ve skutečnosti novou
poezii.
(Poznámky ke knize Kvílení
a jiné básně, přeložil Jan Zábrana)
Viděl jsem nejlepší
hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu,
vlekoucí se za svítání
černošskými a ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy,
hipstery
s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu
s hvězdným dynamem ve strojovně noci,
kteří v bídě a
v hadrech a se zapadlýma očima a podnapilí vysedávali a kouřili
v nadpřirozené temnotě bytů se studenou vodou, vznášeli se přitom nad
vrcholky velkoměst a kontemplovali o jazzu,
kteří...
(Kvílení,
přeložil Jan Zábrana)
Ledy se hnuly a
Ginsbergova sbírka Kvílení a jiné básně vyšla v říjnu
1956 ve Ferlinghettiho nakladatelství City Lights, Kerouacovu knihu Na
cestě (On the Road) definitivně přijalo nakladatelství Viking Press (kniha
vyšla o rok později). K zabavení knihy Kvílení jako publikace
urážející veřejný vkus a morálku došlo hned v březnu roku 1957 a
až do června , kdy
proces skončil vítězstvím obhajoby, se těšil
zájmu tisku. Lepší reklamu by si
nedovedl nikdo představit. Zájem tisku, nakladatelů, univerzit i
- konečně -
literární kritiky se obrátil na
všechny zúčastněné. Ferlinghettiho
nakladatelství
dostálo svému krédu.
Jack Kerouac začíná
z šuplíku vytahovat knihy, které za ta léta napsal a jimiž obesílal
nejrůznější nakladatele - v letech 1951 - 1956 jich napsal jedenáct! Kromě
prózy psal i poezii - Mexico City Blues, Písmo zlaté věčnosti
(The Scripture of the Golden Eternity), San Francisco Blues.
Charlie Parker vypadal
jako Buddha.
Ten Charlie chaplin co
nedávno umřel... když se usmíval
na tajtrlíka
z televize
po týdnech vypětí a
nevolnosti
vyhlásili ho za
perfektního muzikanta
a výraz jeho tváře byl
stejně klidný krásný a
hluboký
jako Buddhova socha
vytvořená na Východě -
s přimhouřenýma očima
výraz který říká: tak
to by šlo
(úryvek básně ze
sbírky Mexico City Blues, přeložil Jan Zábrana)
Gregory Corso
(26. 3. 1930, New York - 17. 1. 2001, Minneapolis, Minnesota) díky přátelům
z Harvardské univerzity, kde studoval, vydal v roce 1955 sbírku Panenská
dáma z Brattlu (The Vestal Lady on Brattle) a v roce 1958
sbírku Benzín (Gasoline) a báseň-leták „Bomba“, napsanou ve tvaru
výbuchu atomové bomby.
Do
análů poezie se
zapsal především svými pozdějšími
básněmi „Manželství“, „Moc“ nebo
například
„Armáda“. Pro Corsovu poezii (mimochodem Corso je
veliký znalec antiky) je
příznačné obracení či nahlížení
tématu ze všech možných stran a úhlů,
pohrávání
si s frázemi a úslovími, čímž dosahuje
nejen komického účinku, ale zároveň
čtenáře (posluchače) provádí jakýmsi
očistcem, v němž ho nutí zbavit se
balastu, bránícího vidět věci tak, jak skutečně
jsou.
TĚM, CO SPÁCHAJÍ
SEBEVRAŽDU
Bylo by lepší být na
živu ve světě smrti
než být mrtev ve světě
života;
zabíjejí se, protože
mají ze smrti strach;
jen ti, kteří milují
život, jsou s to zemřít -
(přeložil. Jan Zábrana)
Pro Gregoryho Corsa je
typické, že když už jednou o sobě prohlásil, že je básník, je prostě básníkem a
jako takový je odhodlán nést svou řeholi ať to stojí, co to stojí:
...Nemám žádnýho agenta
to snad ani nejde
aby básníci měli agenty
Ale Ginsy a Ferl je
mají
a vynáší jim to spoustu
peněz
i slávu
Třeba bych si ho měl
taky pořídit?
Jé!
Ne ne, Gregory, radši
zůstaň
u básní!!!
(úryvek
z básně
„Básník promlouvající sám se
sebou v zrcadle“, přeložila Klára Tvarůžková)
Peter Orlovsky
(8. 7. 1933, NYC - 30. 5. 2010, Williston, Vermont) vydal sice jen dvě básnické sbírky - první s názvem
Básně z čistý prdele & Úsměvný zelinářský písničky (Clean
Asshole Poems & Smiling Vegetable Songs, 1978) s předmluvou Gregoryho
Corsa, které si však svůj okruh příznivců získaly především Orlovského
originalitou a humorem, se kterým perverzní popěvek povyšuje na poezii.
Jeho básně jsou samozřejmě poučené Ginsbergovou poetikou a Corsovým hraním si
se slovy, výsledná poezie je však zcela svébytná.
PÍSEŇ O ROBERTKOVI
jsi můj bertík
robertík
lásko má
ke mně laskavá
mám tě rád
každodenní bertíku
jsi můj bertík
chlapík
chlapíček
chlapík bertík
mám tě rád
chlapíku
lásko má bertíku
lásko má robertku
1978 NYC
MÉ LOŽE JE ŽLUTOU
ZALITÉ
Mé lože je žlutou
zalité - Ach, Slunce, sedím na tobě
Ach zlaté pole ležím na
tobě
Ach peníze sním o vás -
Víc Víc lože brečelo -
říkalo mi víc -
Ach lože které na
sebe vzalo tíhu světa -
všechny ztracené sny
ležely na tobě
Ach lože, kterému
nerostou chlupy, které nejde vošukat
a ono šukat taky nemůže
Ach lože na tobě jsou
rozsypané drobky ze všech historických dob
Ach žluté lože mašíruj
ke slunci tam končí tvá štreka
Ach 50librové
lože které unese přes 400
liber -
jak silné musíš být
Ach lože a jenom pro
lidi & ne pro zvířata
žluté lože kdy budou
mít zvířata stejná práva?
Ach 4nohé lože
z podlahy navždy zvednuté
Ach žluté lože všechny
zprávy světa
leží na tobě jednou
dvakrát
1957, Paříž
Ač je Lawrence Ferlinghetti (*24.
3. 1919 New York) s beat generation spojován zcela
automaticky, nikdy se za „člena beat generation nepovažoval
a nevidí
žádný důvod, proč by s ní měl být
spojován i nadále. V souladu s
krédem jeho nakladatelství ho totiž nikdy nijak
nezajímalo škatulkování poezie
do nějakých škol a generací a spíše
ho zajímala „síla“ poezie toho kterého
autora. Proto se v roce 1995 vydané knížce
City Lights Pocket Poets
Anthology vedle sebe docela dobře snesou básníci jako je
Allen Ginsberg a Pier
Paolo Pasolini či Jack Kerouac a Vladimir Majakovskij.
Pokud jde o
Ferlinghettiho tvorbu, pak je třeba si uvědomit, že jeho zájem přesahuje
básnickou formu a kromě kloubení poezie a jazzu expanduje do dalších
oborů - dramatu (Ferlinghetti je autorem dvou sbírek krátkých absurdních,
„beckettovských“ her Nefér argumenty života a Rutiny), románu (Ona
a Láska ve dnech vášní) i malířství.
A
pokud jde o samotnou
Ferlinghettiho poezii, pak i tam využívá všech
možností, které mu tato forma
vyjádření poskytuje - ať už jde o volné
„roztroušené“ verše uzpůsobené
pro
jazzovou recitaci, básně pojaté jako
„ústní poselství“ - sbírky Obrazy
zmizelého světa (Pictures of the Goine World, 1955) a Lunapark
v hlavě (A Coney Island of the Mind, 1958) -, variace na haiku ve
sbírce Postranní cesty do dalekých končin (Back roads to far
Places, 1971), básně-letáky, vyjadřující se ke konkrétní politické
situaci - např. „Experimentální popis večeře dávané u příležitosti obžaloby
prezidenta Eisenhowera“ (Tentative Description Of a Dinner Given to promote the
Impeachment of President Eisenhower, 1958) nebo Tyrannus Nix (1969),
dlouhá báseň mapující vládu prezidenta Nixona a dobu hippies, nebo dlouhé
litanické básně (např. „Čekám“), v nichž může naplno využít svůj smysl pro
ironii, grotesku, absurditu a hrát s významy zažitých slovních spojení.
Je mi roduvěrnými
beatniky předhazováno, že nemohu být beat a „angažován“ zároveň jak je tomu
v Experimentálním popisu večeře. Pravda, pravda, William Seward
Burroughs řekl: „Jen mrtvý a feťák se nestará - jsou nevyzpytatelní.“ To
já nejsem... Protože Jean-Paul Sartre se stará a vždycky vykřikoval, že
spisovatel obzvlášť by měl být angažovaný. Engagement je jedno z jeho
nejznámějších oplzlých slov. A asi by se zachechtal nad ideou
Neangažovanosti a Uměním beat generation. A já taky. A ten sněžný muž
moderní poezie, Allen Ginsberg, by nejspíš řekl totéž. Jen mrtvý se
neangažuje. A nadšený nihilismus beat hipstera, pokud dospěl
ke svým přirozeným koncům, znamená ve skutečnosti smrt tvůrčího umělce samého.
Zatímco umělcova „neangažovanost“ je už sama o sobě sebevraždou a klamnou
variantou téhož
nihilismu. 1959
BAJKA O TAKZVANÝCH PTÁCÍCH¨
PITORESKNÍ IMBECILITA
Hommage a Jacques Prévert
....A Kristus který
visel ukřižovaný
v místním kostele
na hlavní ulici
stejně jako visí
v každém kostele
na světě
sestoupí dolů
k jezeru
a hřeby ze svých rukou
hodí
do jezera
a svýma krvácejícíma
rukama udeří
A jeho ruce jsou
vyléčené
a On říká Děkuji a
kráčí někam za kopec
nesa opět svůj kříž
jako by se nikdy nic
nestalo
ale dva nazí ptáci Jeho
hřeby vyloví
z jezera a donesou
je
do Unie ševců ve městě
a ševci jsou vděční
za tyto magické hřeby
a vezmou oba ptáky do
učení
A v tom malém
ševcovství
vlastní ševcovský mistr
párek vran
které vycvičil aby mu
vybíraly
a podávaly hřebíky když
je jednou za čas
potřebuje
a tak zatímco nosí
hřebíky
začínají těm dvěma
nahým ptákům
našeptávat
že oni také kdysi
bývaly volné jako ptáci
ale teď že byli zotročeny
stejně jako dělníci
kdekoliv jinde
protože teď když měly
boty
chtěly ponožky
a když dostaly ponožky
chtěly kalhoty a košile
a když je dostaly
chtěly kabáty a
klobouky a podprsenky
a nylonky a kravaty a
domy a šperky
a kožichy a sportovní
auta
a za všechno co chtěly
musely zaplatit
a musely na to pracovat
a to byl očividně
kapitalistický podfuk
na zotročení všech dělníků
A dvě vrány kreslí tak
hnusný obrázek
kapitalistického
konzumního světa
že oba nazí ptáci
zahodí své nové boty
a běží až za obzor do
Sieny
kde samozřejmě běží
k velmi podivnému ptáku
který tvrdí že může
zařídit aby jim opět narostlo peří
po celém těle
jen pokud ale vstoupí
do Unie mystických
pěstitelů peří & chlupů
....
A dva nazí ptáci
zjistí
že nikdy nemohou
vyletět tak vysoko
ledaže by jim opravdu
narostlo peří
ale to je nemožné
protože jednou
vyškubané peří
nemůže narůst tak jako
chlupy
a je to vlastně jako
ztráta jejich panenství
v Rajské zahradě
zkrátka a jasně už
nikdy nepoletí
A tak to hodí všechno
za hlavu
v noci se pomalu
vrátí do Říma
a věnují se Vědě
a studují aerodynamiku
a vymyslí raketu
a odstěhují se do
Spojených států amerických
a nechají komunismu
a přidají se
k Vesmírnému programu
a vystřelí se raketou
na měsíc
a dopadnou zpátky na
zem
a pořád zkoušejí lítat
stále výš a výš
ale vždycky padákem
dopadnou zpátky na zem
A jak tak padají slyší
pod sebou a zdálky
rozmanitý zpěv malých
svobodných ptáků
schovaných
v zelených kopcích
v zahradě zvané
Láska
v okrese
nevyznačeném na mapách
a dosud nezaneseném
ve státní legislativě.
1980
Černý básník Bob Kaufman
(18. 4. 1925 New Orleans, Louisiana- 12. 11 1986, San Francisko), „the Original Be-Bop Man“, je považován za
jednoho nejbeatničtějších básníků vůbec. Za svůj život vydal tři
básnické sbírky - Samoty tísněné osamělostí (Solitudes Crowded with
Loneliness, 1959), Zlatá sardinka (The Golden Sardines, 1967) a Prastarý
déšť (The Ancient Rain, 1981), v nichž se mísí jak různé náboženské
vnímání světa (jeho otec byl ortodoxní žid z Německa, matka byla
katolička z Martiniku, jeho babička vyznavačka voodoo a on sám studoval
zenbuddhismus), tak velice blízký vztah k jazzu, humor, ironie a
všímání si paradoxů života, o které ho nepřipravila ani dlouholetá závislost na
alkoholu a na drogách.
NEHISTORICKÉ UDÁLOSTI
APOLLINAIRE
NIKDY NEPOZNAL
CHARLIEHO KAMENNEJ PAJŠL
KTERÝ DAL PADESÁT
CENTŮ POLICAJTOVI
KDYŽ HO MÍJEL
V NASHI 1927
APOLLINAIRE
NIKDY NEPOTKAL BORDELOVÝHO
BLUEA
TLUSTÝHO SAXOFONISTU
KTERÝ SE SMÁL
KDYŽ HRÁL A MĚL
ŽELEZNÝ ZUBY
APOLLINAIRE
NIKDY NETRAMPOVAL
V LESECH Z PAPÍRMAŠE
SE SKAUTSKÝM
VEDOUCÍM KTERÝ SLOŽIL PÍSEŇ O
MÝDLE IVORY A MĚL BAPTISTICKÝ POHŘEB
APOLLINAIRE
SE NIKDY NEPLAVIL SE
SÍGREM ROLFEM
KTERÝ BYL
BOHÁČEM V KALIFORNII ALE
MUSEL ZDRHNOUT
PROTOŽE BYL TEPLEJ
APOLLINAIRE
SE NIKDY NEOPIL
S LEJDY ROZBOURANÝ VÍNO
JEDINEČNOU NÁSOSKOU
KTERÁ MLUVILA DO KŘOVÍ
A ROZEZPÍVALA DĚTI
V ULICÍCH
APOLLINAIRE
NIKDY NEPROSPAL CELOU
NOC V LEDÁRNĚ
PŘI ČEKÁNÍ NA ŠEBESTIÁNA AŽ VYLEZE
Z NÁDRŽÍ SE ČPAVKEM
ABY MU UKÁZAL MALÝ
NENALAKOVANÝ ŠÍPY
Básníci Lew Welch,
Philip Whalen a Gary Snyder
se setkali na Reed College v Portlandu v roce 1947, takže jejich
literární vzory jsou stejné - William C. Williams a dálněvýchodní filozofie.
Všichni významnou měrou přispěli k tomu, že pozornost beat generation se
upřela k zenbuddhismu, k přírodě a filozofii „primitivních“ národů.
Jako básník byl Lew Welch
(16. 8. 1926 Phoenix, Arizona - 23. (?) 5. 1971) ovlivněn japonskou a čínskou
poezií a filozofií, jako člověk se však nemohl vymanit ze závislosti
na alkoholu (je předlohou Davea Waina v Kerouacově knize Big Sur).
Po vzoru svého přítele Garyho Snydera se v roce 1971 rozhodl postavit asi
dům v horách. Téhož roku však ponechal dopis na rozloučenou, vzal si
revolver a odešel do lesů. Jeho tělo se nikdy nenašlo.
BÁSNĚ POUSTEVNÍKA (úryvek)
1.
Ještě mi není ani 40 a už mám bílé vousy.
Ještě jsem se ani
neprobudil a už mám oči
oteklé a rudé
jako dítě které strašně
moc brečelo.
Co může být horšího
než víno přešlé noci?
Oholím se.
Strčím hlavu do chladné
studánky a
poohlédnu se po
oblázcích.
Možná si dám broskvový
kompot.
Pak dorazím zbytek vína
píšu básně dokud jsem
zase opilý
a když se zvedne
odpolední vítr
budu spát dokud
neuvidím měsíc
a tmavé stromy
pasoucí se laň
a neuslyším
rozhádané kuňkání
2.
Já vím, lidi si myslí,
že vlasy mají být nakrátko
ale já mám krásné vlasy.
Rád si nechávám narůst
dlouhou bronzovou hřívu.
Ve svých botách. Ve své
modré vlněné košili
Se svou puškou hozenou
přes rameno.
Mezi obrovskými balvany
v temné strži
Jsem Duch Grošovaný
hřebec
Lief Erikson.
Překrásná Zlatá dívka!
V létě se většinou
ostříhám dohola.
Udělám to sám, nůžkami
a
malým Jimi Beamem.
Jak jsou všichni
zklamaní!
Uběhnou měsíce a měsíce
než se můžou
přestat trápit mým
sestřihem
a vítr
je tak chladný
Philip Whalen
(20. 10. 1923, Portland, Kreton - 26. 6. 2002, San Francisko) platil mezi
beat generation za skutečnou autoritu v oboru klasické řecké, římské,
čínské a japonské literaturu. Žil poblíž San Franciska v domku zařízeném
nábytkem z beden. V šedesátých letech studoval zen v Kjótu. Po
návratu v roce 1971 žil v Sanfranciském zenovém centru a stal se
mnichem. Po čtyřech letech se stal hlavním mnichem v Zen Mountain
Center v kalifornském Tassajara Spring a v roce 1991 se stal opatem
v Zenovém centru na Hartford Street v San Francisku. V souladu
svým přesvědčením již mnoho nepublikuje. Protože začátkem 50. let trávil jako
hlídač lesů před požáry mnoho času na stejných místech jako Gary Snyder,
mají jejich básně mnohdy stejné společné místo, čas i vyznění. Oproti
Snyderově poezii je Whalenova pro neobeznámeného čtenáře možná poněkud
překomplikovaná pro své narážky, citace a parafráze.
VYHLÍDKA NA HOŘE
SOURDOUGH (úryvek)
pro Kennetha Rexrothe
Vždycky si říkám že už bych se neměl
vracet do hor
jsem už moc starý a
tlustý a jsou tu brouci a podlí mezci
a každé ráno, bože
dobrej, omelety
Edward Wyman (63)
funí po stezce před
námi
a naříká: „Chudáci moje
starý nohy, moje záda
jsem utahanej a kotník
mám vrklavej.“
Vyvrácená olše kvete v
dešti
Pak jsem sám ve
skleněném domě na hřebeni hor
obklopen znějícími
horami
s jedním sluncem
které putuje domem celý den
& dalšími které se
derou do oken celou noc
Vím o nich i když spím
Ranní mlha v jižní
kráse
Třpytící se pěna
obnovující starou mořskou hladinu
jezera ve dvou
světlech: zelené mýdlo & indigo
Vysokohorské pleso černé napůl
otevřené oko.
Bělokur loví brouky ve
sněhu
V poledne koukne
medvěd do okna
Jelen se přihrne aby
viděl světlo lampy
Myš se skoro utopí
v medu
Vidím své stopy jak se
mísí se stopami jelenů
medvědů mezků
v prachu cesty do ztracena
O hodně později jsem si
zapsal:
„zuřím.
Vikingský východ slunce
Nádherná smrt léta na
východě“
(Ovlivněno byronovskou
krajinou
Přehnuté stránky
ukazující zkaženost stylu.)....
1955-56
Poslední z této
trojice, Gary Snyder (* 8. 5. 1930 San Francisko), předloha
Kerouacova hrdiny z Dharmových tuláků
Japhyho Rydera, je
vedle Ferlinghettiho a Ginsberga zřejmě
nejvýraznější osobnost, která se
objevila po boku beat generation. Na rozdíl od Ginsberga,
který dovedl
beze zbytku využít zájmu médií pro reklamu
svou, svých přátel i celého
hnutí, volil klopotnější - a
tišší - cestu vedoucí přes důkladné
studium
zenu a způsobu života přírodních národů
k ohlašované změně
v lidském vědomí - k důvěrném
pochopení smyslu toho, co je to
být TADY. TADY znamená žít
v místě, důvěrně poznat místo, kde
člověk žije, spojit přírodu vnější (okolí)
i vnitřní (mysl)
v jedno. Snyder, ač si nedělá o lidstvu
příliš veliké iluze, je
přesvědčen, že toto je jediná cesta k nápravě,
k přeměně světa. Gary
Snyder žil od roku 1956 do roku 1966 střídavě
v Japonsku a
v Americe, v současné době žije
v kalifornských horách ve srubu
a věnuje se poezii a ekologickým aktivitám.
VOLÁNÍ DIVOČINY
(1974)
Unavený stařec
v posteli
slyší v noci
Kojotí zpěv
z louky za domem.
Celý život farmařil,
doloval a kácel.
Katolík.
Rozený Kaliforňan
a Kojoti vyjí
když je mu osmdesát.
Zítra
zavolá vládního
lovce kožešin
který Kojoty chytá do
želez.
Moji synové přijdou o
tuhle
hudbu právě když ji
začali
milovat.
*
Bývalí hipíci
z měst
konvertovali ke svému
guruovi nebo svámímu
konají pokání
s rozšířenýma
sjetýma očima a
přestali jíst maso.
V severoamerických
lesích
zemi Kojota a Orla
sní o Indii, o věčném
blaženém nepohlavním
opojení.
A přitom spí
v geodetických maringotkách
vyhřívaných naftou,
které
se drží lesů jako
bradavice.
Kojotí zpěv
je umlčen
protože oni se bojí
volání divočiny.
Prodali své panenské
cedrové stromy
nejvyšší stromy v okolí
dřevařům
kteří jim řekli
„Stromy jsou plný všelijaký havěti.“
*
vést válku
totální. Porážka
je neamerická.
A vznesli se do vzduchu
i se svými ženami
s natupírovanými
vlasy
a lakem na nehty
natřeli spouště
kulometů.
A už nikdy nepřistáli
protože zjistili
že země
je prokomunistická. A
špinavá
A hmyz je na straně
Vietkongu.
A tak den co den
bombardují
a hážou bomby na celou
planetu
oslepují vrabce
sovám proděravují ušní
bubínky
lámou kmeny třešní
a zauzlovávají
střeva jelenům
v otřesených
skalách plných prachu.
Všichni tihle Američané
ve speciálních nebeských městech
shazují jedy a výbušniny
nejdřív na Asii
a příště na Severní
Ameriku
Válka proti zemi.
Až skončí už nebude
nic
kam by se mohl Kojot
skrýt.
poselství
Rád bych řekl
že Kojota máte navždy
v sobě.
Ale není to pravda.
Michael McClure
(20. 10. 1932 Maryville, Kansas) se od svých sedmnácti let pohyboval mezi
bebopovými fanoušky, a tak právě v tomto hudební stylu lze hledat původ
jeho snahy převést do slov, do formy básně naléhavost či hlasitost přednesu.
Jeho básně, velmi často psané v symetrické formě jsou určeny
k veřejnému přednesu. Obsah i forma básní - McClure byl jeden
z prvních, který psal pod vlivem peyotlu - jsou zhuštěnými studiemi
pocitů, vjemů, bolesti i radosti, rození myšlenek, abstraktních idejí vnímaných
zjitřenými smysly. Klíčová slova - sítě, gesto, žaludek jako centrum,
z něhož vychází bolest; světlo, vzduch, svoboda, volnost, nervy. Báseň je
pro McClurea procesem, kterým se strhávají z tématu (objektu) jednotlivé
vrstvy, dokud se neobjeví skutečná (nahá) podstata.
Veřejná
recitace jej
dovedla až ke svéráznému pojetí divadla -
k dramatickému ztvárnění básně -
statickým hrám, bajkám, v nichž
vystupují květiny, minerály, asteroidy,
pavoučí králíci či prasečí lidé
postupem doby k originálním
adaptacím klasiků (např. Goethův Faust).
KONEČNĚ
Konečně jsme všichni
lidé:
krásná dívka
s blonďatou
nebo zrzavou hřívou,
stařec
ničema, démon
anděl opeřený
ctnostmi a láskami.
A
hýbeme
se
na
stejné
matraci,
objevujíce
že jsme bohové
a konečně lidé - a
savci.
Jak skvělý podklad!
Diana di
Prima (* 6. 8. 1934, New York) se s Ginsbergem, Kerouacem
a Corsem potkala až v době jejich slávy, v roce 1957. Její první
sbírky Tento pták létá pozpátku (This Kind of Bird Flies Backward, 1958)
a Večeře a noční můry (Dinners and Nightmares, 1960) se od básní jejích
nových přátel liší - kromě ženského pohledu, v literatuře beat generation
jen velice málo zastoupenému -, především úsporností slova, jakoby doslovným
přetlumočením hovorů a rozhovorů, většinou ne příliš optimistických.
VÍCE ČI MÉNĚ MILOSTNÉ
BÁSNĚ
12
Jestli mě necháš já tě
taky nechám
já už ti broučku
dávno vidím do karet
Jestli mě necháš já už
vím dávno
kde najdu lepší polibky
než tvoje
rozparáděnější těla
vášnivější scény než
tyhle
Jestli mě necháš nebude
mi to moc platný
(přeložil Jan Zábrana)
Diana di Prima vydávala
s básníkem LeRoi Jonesem časopis The Floating Bear, od roku 1962 se
v San Francisku soustavně věnuje studiu zenu, tibetského buddhismu, magie,
alchymie a léčitelství. V roce 1983 založila Sanfranciský institut
magických a léčitelských umění.
Svým
přístupem
k životu i poezií, svou šokující
přímočarostí a bezohledností,
s jakou boří všechna tabu prudérní
Ameriky, lze ke generaci beat
generation přiřadit i Charlese Bukowského (1920 - 1994), ač
on sám se za autora beat generation - a ani jiné generace
- nikdy nepovažoval.
BÁSNÍKOVA MÚZA
to byl jeden
který jednou vydělal
tisíc dolarů
ve městě ne větším
než El Paso
tím že chytal taxíky mezi
univerzitami a dámskými
kluby
sakra, neměj mu to za
zlý;
pracoval jsem za 16
babek týdně
dal padáka a žil
z toho
měsíc.
jeho žena požádala o
rozvod
a chce 200 babek týdně
na alimenty.
teď musí zůstat
slavný a
a pořád
mluvit.
vidím jeho dílo
kam se podívám.
Výčet
básníků, které
byly tak či onak spojeny se sanfranciskou renesancí nebo beat
generation, je
takřka nekonečný a hlavně neukončený, což svědčí o
skutečně tvůrčí atmosféře,
která v oblasti Zálivu vládla a
vládne. U nás zcela neznámí jsou
básníci
Jack Hirschman, Paul Laundry, Tony Seymour, Fanny
Renoir, Jack Mueller, Howard Hart, Tommy Roberts, Bobby Black, Neeli
Cherkovski, Stephen Schwartz, Kirby Doyle, Tisa Walden, Rose Marie Botts,
Jacques Lasseau, Ellen Harper, Piney Poobah, Mary Rudge, Marc Zimmerman,
Alice Rogoff, Lonnie Hull-Dupont nebo George Tsongas.
Mezi ně patří například
i ruth weiss, básnířka, jejíž poezie není skládaná ani pro recitaci při jazzu,
ani na jazzovou hudbu, ale přímo s jazzem. Spolu s Bobem Kaufmanem je
považována za nejautentičtějšího představitele básnické beat generation.
POUŠTNÍ DENÍK (úryvek)
... člověk se musí
vrhnout do pouště
aby proséval
tam
i démoni
ztratí své deformace
obrovská plocha
zbavuje
všeho balastu
srdce ---
zranitelné ---
každou zkázu
vrací k životu
pulzujícímu...
Lze bez nadsázky
prohlásit, že beat generation, kritiky vehementně pohřbívaná již od poloviny
60. let, ovlivnila další generace básníků a autorů. Jen těžko lze
v americké literatuře najít někoho, v jehož tvorbě by se vliv beat
generation nějakým způsobem neprojevil.
A tak alespoň jmenujme
Anne Waldman (*1945), přítelkyni Diany di
Prima i Allena Ginsberga, která však do své poezie nasála i přístup
Roberta Duncana a Charlese Olsona, nebo básníka a novelistu Richarda Brautigana
(1935 - 1984), jednoho z mála literárních představitelů éry hippies.
Éra
dětí květin byla dobou hudby a zhudebnělé poezie. Bob Dylan, Joan
Baez, Joni Mitchel, Grateful Dead, Jefferson Airplane, ale i Tom Waits
nebo Captain Beefheart, tak rozdílné skupiny jako, Fugs, Doors
či Velvet Underground a Mothers of Invention, u všech vyklíčilo semínko zaseté beatnickým
kvílením.
A dnešní revival hudby
60. let a stálý zájem o Ginsbergovo Kvílení, Kerouacův román Na
cestě
svědčí o tom, že poezie beat generation má stále
co říct i
dnešní dorůstající generaci, která
se teprve rozhoduje , jakou cestou se dát.
Faktem je, že San Francisko se hemží básníky, o
kterých tady v Čechách,
bohužel, nic nevíme, neboť o poezii prý podle
průzkumů není
v současné době zájem. Podle zájmu o beat
generation však není třeba vidět
dnešní stav tak černě, jde jenom o to vybrat si
básníka z „kalifornské líhně“
a odpovídajícím způsobem
„předhodit“ českému čtenáři.
(pokud není
uvedeno jinak, ukázky a citace přeložil lb)
7. - 17. 3. 1998,
upraveno 23. 10. 2005, 19. 9. 2011, 2018 Praha
Původně
publikováno jako „Průvodci Beat Generation Fest“, Artforum 98 &
8. Festival spisovatelů, Zvláštní číslo týdeníku Knihy 98, duben 1998