Americký spisovatel a později i malíř, jeden z „otců“ beat generation, svou tvorbou ovlivnil mnoho dalších autorů, filmařů, hudebníků i hudebních stylů.

Feťákovy Vánoce (Interzona)

Západní země - ukázka

A hroši se uvařili ve svých nádržích - ukázka

Josef Rauvolf

O Burroughsově díle

Metoda musí být to nejlibovější maso
a žádné symbolické nádivky
skutečné vize & skutečné žaláře
viděné stejně jako dřív

Unikátní líčení předvedených
vězení a vizí
přesně jako
Alcatraz a Rose

Nahý oběd pro nás není nic neobvyklého
pojídáme sendviče reality
Alegorie to je moc omáčky
Neskrývejte šílenství

                                   Allen Ginsberg
                                   San José, 1954

William S. Burroughs pomalu přestává být v našich krajích pouhým jménem, občas citovaným v kterémsi článku či doslovu, aniž by si čtenář mohl vybavit víc než pár útržkovitých informací, dávajících dohromady cosi jako legendu, ale jinak nic. Burroughs přitom samozřejmě legendou je – jeho víc než pestrý život a netradiční názory k tomu skýtaly dost příležitostí. Je jí i jeho dílo, jež žije vlastním životem. Ovlivňuje již několikátou generaci spisovatelů, výtvarníků, filmařů a hudebníků (nedávno například Mick Jagger přiznal, že jedna z písní Rolling Stones byla silně inspirována Burroughsovým románem Města rudých nocí), a nyní si naštěstí začalo hledat cestu i k nám. V roce 1991 vyšel v jednom svazku Teplouš a Dopisy o yage (X-Egem), o rok později se objevila prvotina Feťák (Odeon), Světová literatura (3/92) otiskla úryvky z „westernu“ Místo slepých cest (knižně vyšel celý román v roce 2001), Burroughse tisklo i Vokno a ještě samizdatový Lázeňský host, četl se v rozhlase. Nyní tedy u nás již podruhé vychází kniha zřejmě nejzásadnější, skandály opředený Nahý oběd (1. vydání spolu s Nova Express, Arcadia, 1994).

William Seward Burroughs se narodil 5. února 1914 v Saint Louis, Missouri. V dětství snílek, trpíval nočními můrami. Ve škole příliš nezapadal, v osmi letech vytvořil svůj na dlouhá léta první literární pokus, desetistránkovou Autobiografii vlka. Ve třinácti se mu dostala do rukou kniha bývalého tuláka a kasaře Jacka Blacka Nemůžete vyhrát – Burroughse líčení svobodného světa vyvrženců velice ovlivnilo, a ozvuky této knihy se o mnoho let později objevily i v jeho vlastní tvorbě.

Na Harvardu studoval antropologii, srovnávací lingvistiku a anglickou literaturu (jedním z jeho profesorů byl i T. S. Eliot) – i to se v jeho díle mělo projevit. Po absolutoriu v roce 1936 cestuje do Evropy, jeden semestr studuje ve Vídni medicínu, navštíví Budapešť a Prahu (popis pražského pobytu se zatím v žádné ze studií neobjevil, řekl mi o něm Burroughs při návštěvě jeho domu v únoru 1991), kde se chtěl napojit na protifašistický odboj – muž, který měl být spojkou, se ale ukázal jako podvodník, a tak Burroughs po několika dnech Prahu opustil. Následoval formální sňatek s německou Židovkou, které tím umožnil získat americký pas. V roce 1937 návrat do USA, příprava na doktorát z antropologie. Místo toho se ale začíná spíše věnovat poznávání skutečného života a střídá různá podřadná zaměstnání. V roce 1939 krátce studuje u Alfreda Korzybského, polského lingvisty a tvůrce obecné sémantiky. Korzybského ideje budou později prolínat Burroughsovým uvažováním a dílem.

Kolem roku 1944 se dostal do přímého kontaktu se světem drog. O této patnáct let trvající těžké závislosti se nebudeme příliš rozepisovat, zájemce odkazuji na autobiografickou novelu Feťák.

Ve stejné době se rovněž seznámil s Jackem Kerouakem a Allenem Ginsbergem – toto setkání se mělo pro všechny tři stát určujícím. Starší Burroughs své nové přátele uvedl do světa současné literatury a filosofie, Kerouac mu na oplátku složil hold v řadě svých knih 

(„… Vyprávění o Starouši Billovi by zabralo nejmíň celou noc, ale prozatím aspoň tohle: byl učitelem a je teda fakt, že měl plný právo učit, protože sám pořád něco studoval, a byly to hlavně věci, které považoval za ,fakta života‘, a taky jim tak říkal, a studoval je ne z nezbytnosti, ale protože chtěl. Svého času vláčel to své dlouhé tělo nejen po celých Státech, ale i po většině Evropy a po severní Africe, a to jen aby zjistil, co se kde děje…“ – Na cestě, přel. Jiří Josek)

a zároveň ho ve chvílích největších pochyb neustále přesvědčoval, že z něj jednou bude velký spisovatel a napíše knihu, která se bude jmenovat Nahý oběd. To vše se také stalo. Ginsberg Burroughse také zahrnul do svých básní, byl po celou dobu věrným příjemcem i pisatelem dlouhých dopisů, spoludedikoval Burroughsovi své Kvílení („Williamu Sewardu Burroughsovi, autorovi Nahého oběda, nekonečného románu, který každého dožene k šílenství…“), a v počátcích fungoval jako Burroughsův, ale také Kerouakův literární agent a neúnavně obcházel redakce s jejich rukopisy. Všichni tři se nakonec proslavili a zbytek je, jak se říká, historií.

Když Burroughs v září 1951 nešťastnou náhodou zastřelil v Mexico City svou ženu Joan, ještě netušil, jaký bude mít tato tragédie dalekosáhlý vliv na jeho další život. V té době byl těžce závislý na drogách, měl problémy se svou homosexualitou, a že by se stal spisovatelem, to mu nepřišlo ani na mysl. Měl již sice napsanou část Feťáka, ale teprve Joanina smrt byla tím impulsem, ďáblem nastavenou nohou, který ho tak uvrhl na zcela jinou životní dráhu. Sám o tom v předmluvě k další knize Teplouš (napsané 1952, ale vydané až v roce 1985, zřejmě pro její trýznivý obsah) říká:

„Jsem tlačen k úděsnému závěru, že nebýt Joaniny smrti nikdy bych se nestal spisovatelem. Zároveň jsem nucen si uvědomit, do jaké míry tato událost motivovala a formovala moje psaní. Žiji v neustálé hrozbě posednutí, s trvalou potřebou úniku před opakováním a ovládáním. Joanina smrt mě přivedla do styku s vetřeleckým útočníkem, Hnusným duchem, a vmanévrovala mě do celoživotního zápasu, ve kterém jsem neměl žádnou jinou volbu než si vypsat nějaké východisko, cestu ven…“ 

Lze jen spekulovat, nakolik bylo zastřelení Joan skutečně nešťastnou náhodou, a nakolik mu při hře na Viléma Tella, kdy – ač výborný střelec – z několika kroků netrefil, vedla ruku podvědomá touha po razantním řešení, jež by ho zbavilo jak stresů domácího života, tak by mu poskytlo tolik potřebné osamocení vyvržence. Ať už to bylo, jak chce, Burroughs měl Joan vždy velice rád, a dodnes o ní mluví jako o jedné z nejvlivnějších osobností na některé své teorie.

Mexická tragédie, vyvolaná podle Burroughse „Hnusným duchem“, který ho posedl (zbavil se jej až v březnu 1992, kdy se podrobil siouxskému obřadu vymítání – šaman, který na sebe ducha vzal, později tvrdil, že něco tak silného ještě nezažil, a při obřadu málem zahynul), v každém případě znamenala radikální změnu Burroughsova života: Přišel o obě děti, nevlastní June si vzali rodiče Joan, vlastního Billyho vychovávali Burroughsovi rodiče. (Je zajímavé, že Billy šel později v otcových stopách – i on napsal několik velice dobrých knih a stal se narkomanem. Na následky drog a alkoholu však velmi mladý zemřel.) Burroughs jako skutečný Ahasver bloudil světem – Jižní Amerika, marocký Tanger, Paříž, Londýn –, v USA se trvale usadil až v roce 1974. To se již stal kultovní postavou a celebritou.

Vedle Nahého oběda, jeho zřejmě nejslavnější knihy, a již zmíněného Feťáka a Teplouše vydal přes tři desítky dalších titulů: románů, povídek, esejů a dopisů, vyšlo o něm několik biografií, řada studií, byl o něm natočen celovečerní dokument. Burroughs prostě jede…

Nahý oběd začal psát v roce 1954 v Tangeru. Liberální atmosféra tehdy ještě „mezinárodní zóny“ – odtud Interzóna –, za kterou bylo město vyhlášeno, mu velice vyhovovala (hodně narážek na Tanger nalezneme v celé knize), drog i chlapců byl vždy dostatek. Zároveň si ho nikdo moc nevšímal – arabští sousedé mu dokonce přezdívali „El Hombre Invisible“. Když za ním v únoru 1957 přijel Jack Kerouac, aby mu pomohl s přepisováním a redigováním, popsal Burroughse takto: 

„… šílený génius Burroughs seděl ve svém zahradním bytě a vlasy zježené psal na stroji…“ (Osamělý poutník, Votobia 1993, přel. Jitka Zehnalová)

Podle jiných svědectví se Burroughs při psaní skutečně řehtal některým zvlášť povedeným pasážím jako šílenec, až někdy spadl ze židle. Je ovšem fakt, že když Kerouac přepisoval rukopis, který se neuspořádaný válel všude nejen po celém pokoji, ale poletoval i po zahradě, musel toho po určité době nechat, protože začínal mít halucinace a šílené sny, které mu nedávaly spát (připomeňme si dedikaci Kvílení, kde Ginsberg píše, že Nahý oběd „dožene každého k šílenství…“). Některé části knihy již předtím putovaly v dopisech do New Yorku, kde uváděly do podobného stavu jejich adresáta, Allena Ginsberga. Ten nakonec také dorazil do Tangeru a společnými silami dali obsáhlý rukopis dohromady. Kniha vyšla v roce 1959 v pařížském nakladatelství Maurice Girodiase (syn prvního nakladatele Henryho Millera vydal vedle nekonečné řady pornografických novel také poprvé Samuela Becketta, Vladimira Nabokova a další). V Americe vyšel Nahý oběd v roce 1964 v nakladatelství Grove Press a velice záhy byl pro údajnou obscenitu zakázán. Po několika procesech, kdy před soudem svědčil vedle Ginsberga i Norman Mailer, byla kniha v roce 1966 zákazu zbavena.

Označovat Nahý oběd za pornografii bylo skutečně krátkozraké – sám Burroughs v předmluvě píše:

„Jisté pasáže knihy, které byly označeny za pornografické, byly psány jako traktát proti trestu smrti ve stylu Swiftova Skromného návrhu…“ 

Celý problém zákazu lze samozřejmě odbýt známým „čistému vše čisté“, ale tehdy nejen autorovi, ale i nakladateli hrozil kriminál. Stejně jako Allenu Ginsbergovi, který stál o necelých deset let dříve před soudem kvůli Kvílení… Burroughs, který se v širším měřítku zabýval cenzurou celý život, tak byl posledním literátem, jehož dílo bylo žalováno z obscenity.

Kniha se brzy po vydání stala legendou a zatím vyšla v šestnácti jazycích. Allen Ginsberg mi o ní v září 1993 řekl:

„Nahý oběd je jednou z nejvýznamnějších knih tohoto století. Především je to hrozná sranda a najdeme v ní nespoutaný humor. Je to skvělá satira na mnoho moderních amerických mýtů – na reklamu, policii, diplomacii a vládu. Zároveň ale čtenáři umožňuje poznat, co je na vládě a na řádu policejního státu špatného. Stejně jako je Orwellův román 1984 esejem o politice anglického jazyka, Nahý oběd je jistým způsobem hrdinská kniha o odporu proti zpracování člověka a pronikání do jeho soukromí, které provádí stát a najatí manipulátoři jazyka a obrazů. Burroughs ve svém díle neustále nabízel čtenářům prostředky k obraně – jak s pomocí metody střihů prorazit mlhu jazyka, kterou vláda vypouští, aby lidem vypláchla hlavy. Je to příručka, jak se bránit totalitnímu brainwashingu, a když si Nahý oběd přečtete, jste v průběhu četby svým způsobem chytřejší než na začátku. Jste skeptičtější. Také metoda, jakou je kniha napsána, je velice zajímavou aplikací všech spisovatelských technik tohoto století na románovou formu, včetně koláží, montáže a střihu. Samozřejmě se také obrací k podvědomí a hodně jeho obrazů je převzato za snů. V knize tedy hraje svou roli jak podvědomí, tak vědomí, a najdeme v ní velice hluboký rozměr lidského uvědomování. Vše je ve velice ostrých obrazech, protože Burroughs v obrazech uvažuje."

Mezi mladými v Americe je nyní velice oblíben – určitě k tomu napomohl i Cronenbergův film Nahý oběd. Burroughs má ohromný vliv na moderní rockovou muziku, a zvlášť v oblasti ,střihů‘ ovlivňuje lidi jako jakou jsou Sonic Youth, David Bowie, Lou Reed, a dokonce i Bob Dylan.“

Po Nahém obědě začal Burroughs, který v letech 1958–60 žil v Paříži, dál experimentovat. Společně s malířem Brionem Gysinem vyvinul metodu „střihů“: spočívala v rozstříhání libovolných textů a promíchání rozstříhaných částí, které pak autor opět sestavil do archů, a ty načisto přepsal. Vznikl tak zcela svébytný text, mající někdy překvapující básnické kvality. „Ano, ani slepý nemůže této knize upřít určitou vizi.“ (Nova Express) Burroughs byl tehdy střihy přímo posedlý a rozstříhal, na co přišel – vlastní texty, Rimbauda, Kafku, Shakespeara, novinové články, prostě cokoliv. Bylo mu ale vždy jasné, že přestože při výběru stříhaných textů a jejich seřazení hraje roli náhoda, je to víceméně on, kdo vědomě rozhoduje, které výsledky použije a které ne. Tímto způsobem vzniklo několik knih, Nova Express je jednou z nich. (Pokud jde o střihy, je dobré se zmínit o problémech, se kterými se setkává překladatel – často lze v originále velice těžko poznat, o jaký slovesný  druh se vlastně jedná, a interpretace někdy probíhá vyloženě v rovině intuice či empatie, „naladěné“ na autorovu vlnu… Překladů těchto „stříhaných“ textů by proto mohlo být hned několik.) Jak již víme od Ginsberga, rozrušením běžných vazeb mezi slovy a přerušením navyklých asociačních vazeb chtěl Burroughs čtenáři poskytnout možnost, jak se vymanit z diktátu jazyka, a bránit se tak zpracování a formování, kterému každý z nás podléhá. Burroughsovy knihy nikdy nebyly míněny jako „umění“ – jejich smyslem vždy bylo spíše instruovat než bavit.

„V Nahém obědě a Hebké mašince jsem diagnostikoval chorobu, a v Lístku, který explodoval a v Nova Express je nabízen léčebný prostředek. V tomto díle se snažím vytvořit novou mytologii pro kosmický věk. Mám pocit, že staré mytologie se definitivně zhroutily, a naprosto neodpovídají současnosti. V této mytologii pracuji s konspirací Novy, policií Novy a zločinci Novy. Láska hraje v této mytologii malou roli, protože jde o mytologii války a konfliktu. Mám pocit, že to, co označujeme za lásku, je ve velké míře klam – směs sentimentu a sexuality, která byla potenciálem viru systematicky degradována a vulgarizována. V mé mytologii existuje nebe a peklo. Peklo nastává, pokud padneme do rukou nepříteli, do rukou moci viru, nebe se rovná tomu, když se nám podaří z této moci osvobodit, když získáme vnitřní svobodu a zbavíme se libovolného formování.“ 

A jinde:

„Smyslem mého psaní je odhalit a zatknout zločince Novy. V Nahém obědě, Hebké mašince a Nova Express ukazuje, kdo vlastně jsou, co dělají a co by provedli, pokud by nebyli zatčeni. Zbývají jen minuty…“

Situace však není tak tragická, viru se lze bránit. Musíme si především uvědomit jeho existenci. 

„Moc viru se manifestuje mnoha způsoby. V konstrukci atomových zbraní, prakticky ve všech politických systémech, jež jsou zaměřeny na okleštění vnitřní svobody, to znamená na kontrolu a ovládání. Manifestuje se v extrémní pustotě všedního života na Západě. Manifestuje se v ohyzdnosti a hrubosti, se kterými se setkáváme na všech stranách, a samozřejmě se projevuje i ve skutečném virovém onemocnění. Na druhé straně jsou ale všude partyzáni všech národností a ras. Partyzána lze jednoduše definovat jako člověka, který si nepřítele uvědomuje, zná jeho metody a aktivně se zapojuje do boje proti tomuto nepříteli.“ 

Tyto návody se sice vedou v rovině velice teoretické, Burroughs ale nabízí – například způsobem „střihů“ – i kroky praktické.

Pařížský pobyt byl kromě neustálého „stříhání“ nabit i dalšími pokusy proniknout „za zrcadla“ našich všedních existencí. Jedním z nich bylo například nepřetržité, dvacet čtyři hodin trvající hledění do zrcadla. Burroughs experimentoval s magnetofony a pomocí předtočených nahrávek různých situací, např. nepokojů, se je pokoušel nově vyvolat. Tyto snímky později vyšly na několika deskách.

Zajímavý je u Burroughse, „feťáckého kněze“ (jak se objevil ve filmu Dragstórový kovboj Guse Van Santa), přístup k halucinogenům. Zkusil je v roce 1961, na doporučení další kultovní postavy, tehdejšího propagátora LSD Timothyho Learyho. Sezení se příliš nevydařilo a Burroughs byl jedním z prvních, kdo si uvědomil, že spíš než k osvobození mas, žíznících po nějaké vizi, lze halucinogenní látky využívat k jejich zotročení a ovládání. K čemuž také v 60. letech došlo. V Nova Express to říká jasně:

„Jejich drogy jsou jedy, vyvinuté tak, aby směřovaly k Orgasmické smrti a do Pecí Novy –… – Spláchněte ty jejich drogové rozšupy do hajzlu – Otravují a monopolizují halucinogenní drogy – naučte se toho všeho dosáhnout bez té jejich chemické veteše…“

V posledních letech života se Burroughs začal věnovat také výtvarnému umění – malby, vytvářené často netradičními technikami (např. brokovnicové obrazy vznikají rozstřelením plechovky s barvami), jsou s úspěchem vystavovány a prodávány po celém světě. Burroughs zabrousil i do světa rocku – spolupracoval s multimediální umělkyní Laurie Andersonovou, vyšlo mu i několik CD, na nichž ho při četbě jeho děl doprovázejí většinou mladí hudebníci. V případě alba Spare Ass Annie je to rapová kapela Disposable Heroes of Hiphoprisy, na prvním albu Dead City Radio to byli rockoví Sonic Youth, John Cale a další. Burroughs se také podílel na nové verzi Čarostřelce Carla Marii von Weber – napsal libreto, hudbu složil Tom Waits. Jeho album s ukázkami z této opery Black Rider získalo skvělé recenze…

Filmová verze Nahého oběda již byla zmiňována: jeho ohlasy byly převážně nadšené, film některé samozřejmě řádně šokoval. Autor sám se kromě toho objevil v řadě filmů.

Burroughsův význam s prohlubující se všeobecnou krizí současného světa spíše narůstá. Burroughs, který po celý svůj život bojoval za udržení individuálních svobod a bránil se jakémukoliv omezování, ve své knize Ohyzdný duch (Ghost Of Chance) však přiznává, že tento boj je možná pro lidstvo provždy ztracen.

Invaze se zdařila, virus se uchytil.

Josef Rauvolf, 1994, 2003
(text, v této podobě publikovaný jako doslov Nahého oběda, Maťa, Praha 2003, je zde uveřejněn se svolením autora)

  ZPĚT

DÍLO:

Beletrie, eseje, korespondence, interview (uvedena první vydání):
Junkie (jako William Lee, 1953, č. Feťák, 1992)
The Naked Lunch (1959, č. Nahý oběd, 1994)
Minutes To Go (s Brionem Gysinem, Sinclairem Beilesem a Gregorym Corsem, 1960)
Exterminator (s Brionem Gysinem, 1960)
The Soft Machine (1961, č. Hebká mašinka, 2019)
The Ticket that Exploded (1962, č. Lístek, který explodoval, 2019))
Dead Fingers Talk (1963)
The Yage Letters (s Allenem Ginsbergem, 1963, č. Dopisy o yage,1991)
Nova Express (1964, č. Nova Express, 1994)
Valentines Day Reading (1965)
Roosevelt After Inauguration And Other Atrocities (1965)
Time (1965)
APO-33 (1965)
The Soft Machine (první revidované vydání, 1966)
So Who Owns Death TV? (s Claudem Pelieum a Carlem Weissnerem, 1967)
The Ticket that Exploded (revidované vydání, 1967, č. „Policie Novy“, Lázeňský host 14, 1990, a „Všichni údové nejhorší ve století“, Živel 5, 1996)
The Soft Machine (druhé revidované vydání, 1968)
The Dead Star (1969)
The Job (1970, původně francouzsky jako Entretiens avec William Burroughs, 1969, interview s Danielem Odierem)
The Last Words of Dutch Schultz (1970)
Jack Kerouac (franc., s Claudem Pelieum, 1971)
Ali’s Smile (1971)
The Wild Boys (1971)
Electronic Revolution (1971)
Brion Gysin Let the Mice In (Brion Gysin, použity texty WSB, 1973)
Exterminator! (1973, č. Hubitel!, 1997)
White Subway (1973)
Mayfair Academy Series More or Less (1973)
Port of Saints (1973)
The Book of Breathing (1974)
The Job (revidované vydání, 1974)
Sidetripping (text ke knize fotografií Charlese Gatewooda, 1975)
Snack (1975)
The Last Words of Dutch Schultz (revidované vydání, 1975)
Cobble Stone Gardens (1976)
The Retreat Diaries (1976)
Colloque de Tanger (franc., s Brionem Gysinem, 1976)
Junky (necenzurované vydání, 1977, č. Feťák, 1992)
Oeuvre Croise’e (franc. vyd. knihy The Third Mind, 1977)
The Third Mind (s Brionem Gysinem, 1978)
Letters to Allen Ginsberg, 1953-1957 (1976)
Naked Scientology (spolu s knihou Ali’s Smile, 1978)
Colloque de Tanger, vol. 2 (franc. s Brionem Gysinem a Gerard-Georgesem Lemairem, 1979)
Blade Runner, A Movie (1979)
Dr. Benway (1979)
Ah Pook is Here! (1979)
Port of Saints (revidované vydání, 1980)
Streets of Chance (1981)
Early Routines (1981)
Cities of the Red Night (1981, č. Města rudých nocí, 1999)
Letters to Allen Ginsberg 1953 – 1957 (1981)
With William Burroughs: A Report From the Bunker (ed. Victor Bockris, 1981, č. S Williamem Burroughsem, 1996)
Sinki’s Sauna (1982)
The Revised Boy Scout Manual (1982)
A William Burroughs Reader (1982)
The Place of Dead Roads (1983, č. Místo slepých cest, 2001)
Ruski (1984)
The Four Horseman of the Apocalypse (1984)
The Burroughs File (1984)
The Adding Machine: Collected Essays (1985)
Queer (1985, č. Teplouš, 1991)
The Cat Inside (1986, č. Kočka v nás, 2002)
The Western Lands (1987, č. Západní země, 2003)
The Whole Tamale
Interzone (1987, č. Interzóna, 2019)
Apocalypse (s Keithem Haringem, 1988)
Tornado Valley  (1989)
Ghost of Chance (1991, č. Ohyzdný duch,1995)
Seven Deadly Sins (1992)
The Wild Boys: A Book of the Dead (1992, č. Divocí hoši, 2012)
Paper Cloud Thick Pages (1992)
William S. Burroughs: Selected Letters (ed. Oliver C. G. Harris, 1993)
The Letters of William S Burroughs 1945 – 1959 (ed. Oliver Harris, 1993)
Helnwein Faces (s  Reinholdem Misselbeckem a Heinerem Mullerem, 1994)
George Congo: Recent Paintings (ed., 1994)
My Education, A Book of Dreams (1996, č. Škola mého života / Kniha snů, 1998)
Grand Street: Time (s Mikem Davisem, Naguibem Mahfouzem a Johnem Szarkowskim, 1997)
My Kind of Angel: I. M. William Burroughs (ed. WSB a Rupert Loydell, 1998)
Word Virus: The William Seward Burroughs Reader (ed. James Grauerholz a Ira Silverberg, 1999)
Conversations with William S. Burroughs (ed. Allen Hibbard, 2000)
Last Words: The Final Journals of William Burroughs (ed. James Grauerholz, 2000, č. Poslední slova, 2002)
Burroughs Live: The Collected Interviews of William s. Burroughs 1960 – 1997 (ed. Sylvere Lotringer, 2000, č. „Miluju postavy z podsvětí“, Paris Review interview s Conradem Knickerbrockem z r. 1965; 1996)
Junky: The Definitive Text of “Junk“ (ed. Oliver Harris, 2003)
Naked Lunch: The Restored Text (ed. James Grauerholz a Barry Miles, 2003)
Cursed from Birth: The Short, Unhappy Life of William S. Burroughs, Jr. (ed. David Ohle, 2003)
Letters of William S. Burroughs: Book 2 (2004)
Yage Letters Redux (ed. Oliver Harris, 2006, č. Dopisy o Yage, 2011)
And the Hippos Were Boiled in Their Tanks (s Jackem Kerouakem, 2008, č. A hroši se uvařili ve svých nádržích, 2009)

Biografie:
John Tytell - Naked Angels: The Lives & Literature of the Beat Generation (1976, č. Nazí andělé, 1996)
Michael Barry Goodman - Contemporary Literary Censorship: The Case History of Burroughs’ Naked Lunch (1981)
Jennie Skerl - William S. Burroughs (1985)
Robin Lydenberg - Word Cultures: Radical theory and Practice in William S. Burroughs' Fiction (1987)
Ted Morgan - Literary Outlaw: The Life And Times of William S. Burroughs (1988)
Jennie Skerl a Robin Lydenberg - William S. Burroughs at the Front: Critical Reception, 1959 - 1989 (1991)
Barry Miles – William Seward Burroughs: El Hombre Invisible (1992, č. Neviditelný muž William Seward Burroughs, 1996)

Hudební nahrávky, mluvené slovo (CD, MC):
Call Me Burroughs (1965)
Excerpt from Nova Express (Klacto/23, 1967)
The Revised Boy Scout Manual (1970)
Ali’s Smile (1971)
William S. Burroughs / John Giorno (1975)
Nothing Here Now But The Recordings (1981)
You’re The Guy I Want To Share My Money With (s Laurie Andersonovou a Johnem Giornem, 1981)
William S. Burroughs - Naropa Institute (1983)
Millions of Images (s Gusem Van Santem)
The Elvis of Letters (s Gusem Van Santem, 1985)
The Doctor Is On The Market (1986)
Break Through In Grey Room (1987)
Here To Go Over the Edge! (1988)
Uncommon Quotes, Vol. 1. (s Kathelin Hoffman Gray, 1989)
Dead City Radio (1990)
Vaudeville Voices (1992)
Spare Ass Annie & Other Tales (s Disposable Heroes of Hiphoprisy, 1993)
Spare Ass Annie: The Operator’s Manual (1993)
The Priest They Called Him (s Kurtem Cobainem, 1993)
Naked Lunch (1995)
Junky (1997)
The Best Of William Burroughs From Giorno Poetry Systems (1998)
Selections from the Best Of William Burroughs From Giorno Poetry Systems (1998)

Kompilace (převážně v rámci Giorno Poetry System):
The Dial-A-Poem Poets (1972)
The Dial-A-Poem Poets: Disconnected (1974)
Biting Off The Tongue Of A Corpse (1975)
Poems. Selections (1975)
Totally Corrupt - The Dial-A-Poem Poets (1976)
Big Ego (1978)
The Nova Convention (1979)
Sugar, Alcohol & Meat: The Dial-A-Poem Poets (1980)
Fruit Of The Original Sin (1981)
Life Is A Killer (1982)
One World Poetry (1982)
Censorship & the Beats. (1982)
Huncke, Holmes, Burroughs Reading (1982)
You’re A Hook: 15th Anniversary Of Dial-A-Poem (1983)
Better An Old Demon Than A New God (1984
The Myths Collection Part One (též jako Myths: Instructions 1, 1984)
The Industrial Records Story (1984)
A Diamond Hidden In The Mouth Of A Corpse (1985)
The Myths Collection Part Two (1987)
Smack My Crack (1987)
Minutes (1987)
Minutes To Go! (1987)
Like A Girl, I Want You To Keep Coming (1989)
Fresh Sounds From Middle America #5 (1990)
The Beat Generation (1992)
Cash Cow: The Best Of Giorno Poetry Systems 1965 - 1993 (1993)
The Sacred Sawdust Ring (1993)
Big Hard Disk Vol. 2 (1994)
Cough It Up: The Hairball Story (1995)
Songs in the Key of X: Music from and Inspired by The X-Files (1996)
10% File Under Burroughs (1996)
Kerouac: Kicks Joy Darkness (1997)
September Songs: The Music of Kurt Weill (1997)
Ralph Steadman: I Like It (1999)
Hashisheen: The End of Law (1999)
Gerard Malanga - Up from the Archives (1999)
Stoned Immaculate: The Music of the Doors (2000)
The Night Watch (2001)
The Best of the Beat Generation (2002)

Spolupráce na hudebních projektech jiných autorů:
Soft Machine - Triple Echo (1977)
Laurie Anderson - Mister Heartbreak (1984)
Material - Seven Souls (1989)
Ministry - Just One Fix (1992)
Skrew - Burning in Water, Drowning in Flame (1992)
Tom Waits - The Black Rider (1993)
Tony Trischka - World Turning (1993)
Material - Hallucination Engine (1994)
Material - The Road To The Western Lands (1998)
Spring Heel Jack - Oddities (2000) 

Nahrávky mající vztah k dílu WSB:
Ravi Shankar – Chappaqua (soundtrack, 1968)
Decoder (soundtrack, 1983)
Laurie Anderson - United States, Parts I - IV (1984)
Laurie Anderson - Home of the Brave (1986)
Manapsara - Presents “Queer“ A Soundtrack To The Novel
Ornette Coleman - Naked Lunch (soundtrack, 1992)
Glen Hall - Hallucinations: Music And Words For William S. Burroughs (1997)
Steve Pitts - Dedicated to William Burroughs (2000)
 
WSB a film / video (herecké role, režie, náměty, čtené komentáře, záznamy čtení, biografie):
Häxan (též jako Witchcraft Through the Ages, r. Benjamin Christensen, 1922, 1969)
Towers Open Fire (r. WSB a Anthony Balch, 1963)
The Cut Ups  (r. Anthony Balch, 1966)
Chappaqua (r. Conrad Rooks, 1966)
Bill and Tony (r. Anthony Balch, 1968)
Prologue (r. Robin Spry, 1969)
Towers Open Fire and Other Films (Towers Open Fire - The Cut Ups - Bill and Tony - William Buys a Parrot, r. Anthony Balch, 1962 - 1972)
William S. Burroughs (1974)
Underground and Emigrants (r. Rosa von Prannheim, 1976)
Fried Shoes, Cooked Diamonds: The Beats at Naropa (r. Costanzo Allione, 1978)
Dr. Benway (Giorno Video Pak 1)
Poetry in Motion (r. Ron Mann, 1982)
Discipline of DE (r. Gus Van Sant, 1982)
Burroughs - The Movie (r. Howard Brookner, Giorno Video Pak 2, 1983)
Kerouac (r. John Antonelli, 1984)
Decoder (r. Klaus Maeck, 1984)
It Don’t Pay to Be an Honest Citizen (r. Jacob Burckhardt, 1985)
What Happened to Kerouac? (r. Richard Lerner, Lewis MacAdams, 1985)
Home of the Brave (r. Laurie Anderson, 1985)
William S. Burroughs: Commissioner of Sewers (r. Klaus Maeck, 1986)
The Beat Generation: An American Dream (r. Janet Forman, 1987)
It’s Clean, It Just Looks Dirty (Giorno Video Pak 3, 1987)
Drugstore Cowboy (r. Gus Van Sant, 1989)
Twister (r. Michael Almereyda, 1989)
Heavy Petting (r. Obie Benz, 1989)
Bloodhounds of Broadway (r. Howard Brookner, 1989)
Gang of Souls (r. Maria Beatty, Giorno Video Pak 4, 1989)
Thanksgiving Prayer (r. Gus Van Sant, 1990)
Old Habits Die Hard (Giorno Video Pak 5, 1990)
Naked Lunch (r. David Cronenberg, 1991)
My Own Private Idaho (r. Gus Van Sant,1992)
Wax, Or The Discovery Of Television Among The Bees (r. David Blair, 1992)
Ministry - Just One Fix Video (1992)
The Life And Times of Allen Ginsberg (r. Jerry Aronson, 1993)
Disposable Heroes “A Junky Christmas“  (r. Nick Donkin, Melodie McDaniel, 1993)
Even Cowgirls Get the Blues (r. Gus Van Sant, 1994)
Nike Television Advertisement (1994)
Beat Experience (1995)
September Songs: The Music of Kurt Weill (r. Larry Weinstein, 1995)
Destroy All Rational Thought: WSB & Bryon Gysin (r. Joe Ambrose, Frank Rynne, 1998)
The Second Timothy Leary Tape (1999)
Let It Come Down: The Life of Paul Bowles (r. Jennifer Baichwal, 1999)
Night Waltz: The Music Of Paul Bowles (r. Owsley Browne III, 1999)
Condo Painting (r. John McNaughton, 1999)
The Source (r. Chuck Workman, 2000)
Sleep in a Nest of Flames (r. James Dowell, John Kolomwakis, 2001)
On the Road with Jack Kerouac: King of the Beat (r. John Antonelli, 2001)
*
Beat (r. Gary Walkow, 2000, č. Krvavé tajemství (hraný film zpracovávající počátky beat generation)                                  

ZPĚT