„TO JE HENRY ROLLINS.“

Henry Rollins (pův jm. Henry Garfield) se narodil 13. 2. 1961 ve Washingtonu, D. C. Vyrůstal v Arlingtonu ve státě Virginia ve velmi neurovnaných rodinných poměrech – otec ho bil a po rozvodu rodičů byl obětí zneužívání ze stran přátel jeho matky. Velmi brzy odešel z domova a vykonával nejrůznější podřadná zaměstnání, aby nemusel pobývat doma.

V r. 1981 se v New Yorku připojil k punkové či hardcoreové skupině Blag Flag (založené v Los Angeles kytaristou Gregem Ginnem v r. 1977 pod vlivem newyorských punkových kapel Ramones, Television a Patti Smith) tím, že při jejím newyorském koncertu v roce 1981 skočil na pódium a přidal se k hudbě svým řevem. Se skupinou následně odjel do Anglie a podílel se na vzniku jejího prvního LP Damaged (1981).

Skupina v Rollinsovi získala zpěváka a další silnou individualitu, která jí dokázala vtisknout větší údernost, zajistit větší popularitu a přispět k následnému označení „punkových estétů a kultivátorů amerického undergroundu“.

Pro další Rollinsův vývoj je z této etapy důležité album Family Man (1985) – napůl mluvené slovo, napůl instrumentální hudba Black Flag – a agresivní Split It In (1985). Instrumentální EP The Process Of Wedding Out (1985) nastavilo nová měřítka pro hodnocení pojmu instrumentální rock.

Po rozpadu Black Flag v roce 1986, založil Rollins v následujícím roce vlastní skupinu Rollins Band (Henry Rollins – zpěv, Chris Haskett – kytara, Sim Cain – bicí, Andrew Weiss – basa). Od typického agresivního zvuku na prvním albu Life Time (1988) dospěl projev kapely postupně k syntéze hardrocku, blues, funku, post–punku a jazzového experimentalismu. Následovala po hudební i textové stránce zajímavá a komerčně úspěšná alba Do It (1989), Hard Volume (1989), koncertní Turned On (1990) a Rollinsův společný projekt s basistou Andrewem Weissem Fast Food for Thought (1990). S Weissem založil též skupinu Wartime (1989).

Po úspěšném turné v rámci úspěšného festivalu Lollapalooza v roce 1991 podepsal Rollins Band kontrakt s firmou Imago Records, jež vydala zatím nejprodávanější a nejznámější album skupiny The End of Silence (1992). Dalšími úspěšnými alby byly Weight (1994) – s již novým bubeníkem Melvinem Gibbsem –, Come In and Burn (1997), které je v této sestavě posledním albem Rollins Bandu.

S obnoveným Rollins Bandem – což je losangeleská skupina Mother Superior plus Henry Rollins –, nahrál k dřevnímu hardrocku se obracející album Get Some Go Again (2000), které Rollins sám produkoval.

Henry Rollins vlastní též hudební nakladatelství Human Pittbull a s Rickem Rubinem hudební značku na nová vydání dnes již neznámých punkových kapel. Nahrával též se skupinami Gone a australskými Hard-ons. Zároveň působí jako hudební manažer a producent (např. skupině Mother Superior produkoval v roce 1998 vlastní album).

Vedle své kapely se Rollins průběžně věnuje i sólovým projektům. Spoustu energie věnuje tzv. hnutí spoken word (mluveného slova). To v první polovině 80. let 20. století volně navázalo na veřejnou recitaci s jazzovým doprovodem, jak ji v 50. letech praktikovali básníci Kenneth Patchen, Kenneth Rexroth, Lawrence Ferlinghetti, Bob Kaufman či dodnes rozvíjí ruth weiss¹.

Přímou spojitost má s veřejným čtením a nahrávkami nejrůznějších autorů pod labelem Giorno Poetry System v 70. letech (např. John Giorno, Laurie Anderson, Patti Smith, William S. Burroughs, Diana diPrima, Frank Zappa, Allen Ginsberg, Ed Sanders). Rollins do vystoupení mluveného slova vtáhl i mnoho dalších autorů, jako jsou např. Lydia Lunch, Jello Biafra nebo Hubert Selby. S ním pracoval v roce 1990 na CD Otcové naši, jenž nejsou na nebesích (Our Fathers Who Aren’t in Heaven) a v roce 1995 mu vydal ve svém nakladatelství CD Live in Europe 1989.

Na svém prvním albu mluveného slova Huba nevymáchaná (Big Ugly Mouth, 1987) se zabývá sociálními poměry, rasismem a týráním dětí a s jistou ironií i tématem masturbace a inzertních kanceláří. Smysl pro sebeironii, dosud jen velmi střídmý, projevil až na albu mluveného slova Think Tank (1997). Styl vyprávění bývá přirovnáván k projevu Lennyho Bruce a Dennise Learyho – na rozdíl od nich však, sám abstinent a příznivec tělesné kultury, své publikum zrazuje od pití alkoholu a kouření, s čímž souvisí i jeho účast na léčebném programu pro narkomany.

Důležitou oblastí Rollinsova zájmu je analýza souvislosti mezi sexem a násilím, což korespondenčně diskutoval i s Charlesem Mansonem². Témata jeho tvorby shrnuje kolekce šesti CD Hluboké hrdlo (Deep Throat, 1992), jejíž název odkazuje k pornofilmu Gerarda Damiana z r. 1972.

Publikovat vlastní tvorbu – eseje a prózu – začal již v dobách svého účinkování s Black Flag v časopise Spin. Je velmi plodným autorem – v nakl. Illiterati Press vydal šest sbírek poezie. Ve vlastním nakladatelství 13.2.61 publikuje kromě svých knih i díla duchovně spřízněných autorů, jako jsou Hubert Selby, Nick Cave, Lydie Lunch, Iggy Pop³, Michael Gira, Henry Miller, Don Bajema, Alan Vega, Roky Erickson, Bill Shields, Christine „Exene“ Cervenka z punkové kapely X nebo Joe Cole.

Témata Rollinsovy tvorby je obsáhlá – od ryze osobních problémů, mezilidské stavy, literatury a hudby až po drogy, násilí a politiku. Často své díla vydává jak v knižní, tak v audio formě. Inspirující je rozsáhlá úvaha Rollins hovoří (Rollins Talks, 1988), v níž rozebírá souvislost drog, reality a literatury.

¹ Viz kniha A New View of Matter / Nový pohled na věc (MAŤA 1999).
² Mansonovou komunou hippies, jejíž členové se podíleli na vraždě herečky Sharon Tateové, manželky režiséra Romana Polanskiho, se obsáhle zabývá Ed Sanders ve své knize Rodina (Family, 1971, 1989, č. 1995).
³ Chci víc (I Need More, 1997, č. MAŤA 1999).

Deníky z turné po celém světě, krátké prózy, postřehy, zamyšlení i blues jsou náplní na sebe časově navazujících knih Blues černýho kafe (Black Coffee Blues, 1992, č. 1998), reflektující období z let 1989–91, Nejsem tu moc často? (Do I Come Here Often?, 1997, č. 2004), která původně vyšla jen v omezeném nákladu s ilustracemi Shannona Wheelera, a Usmívej se, cestuješ (Smile, You’re Travelling, 2000), jež zachycuje turné v letech 1997–98, mimo jiné i vystoupení v Praze, Keni či na Madagaskaru.

Jelmi ceněná je retrospektivní kniha Nastup (Get in the Van, 1994), která slovem i fotografiemi zachycuje život se skupinou Black Flag a přibližuje tak část punkové scény v USA. Její audioverze byla v roce 1994 oceněna cenou Grammy.

V obsáhlém svazku Dívej se, jak velký chlap pláče / Sleduj, jak umírá (See A Grown Man Cry / Now Watch Him Die, 1997) – původně publikované jednotlivě v roce 1992 a 1993 –, shrnuje texty z let 1988–92, přičemž podstatnou část tvoří Rollinsův pokus zbavit se démonů v sobě a vyrovnat se se ztrátou svého přítele Joea Cole, který byl zcela nesmyslně zavražděn 19. 12. 1991 před Rollinsovýma očima. Text je psán básnickou formou a odhaluje další stránku Rollinsovy osobnosti. Další část svazku tvoří cestovní deník z roku 1992.

Rollinsova literární produkce je poměrně nepřehledná, neboť existují různé reedice jednotlivých děl, souborné svazky – např. první tři Rollinsovy knihy byly publikovány v jednom svazku pod názvem Vak na mrtvoly (Body Bag, 1989), později prvních pět knih jako Prvních pět (The First Five, 1997) –, nebo výbory, jako je například Henry Rollins do kapsy (The Portable Henry Rollins, 1998).

Mezi další Rollinsovy spisovatelské aktivity patří například doprovodný text ke knize fotografií Glena E. Friedmana Seru na hrdiny (Fuck You Heroes: Glen E. Friedman Photographs, 1976–1991, 1994), předmluva ke knize Pata Blashilla Hluk z podzemí: Tajná historie alternativního rocku (Noise from the Underground: A Secret History of Alternative Rock, 1996) s fotografiemi Michaela Lavinea či knize Erika Quislinga a Austina Williamse Čistá whisky: Živá historie sexu, drog a rock’n’rollu (Straight Whisky: A Living History of Sex, Drugs and Rock’n’Roll (2004), anebo namluvení několika povídek na CD Kompletní povídky ze západu Elmorea Leonarda (The Complete Western Stories of Elmore Leonard, 2004).

Díky svému hereckému nadání a své maskulatuře je Henry Rollins také obsazován do filmových rolí. Účinkoval ve více než dvou desítkách filmů – např. v akčním filmu The Chase (1994, rež. Adam Rifkin), v kyberpunkovém Johnny Mnemonic (1995, rež. Robert Longo) natočeném podle povídky Williama Gibbsona, v kriminálním Nelítostný souboj (Heat, 1995, rež. Michael Mann), ve filmu Davida Lynche Lost Highway (1997), v komedii Honička na chlapa (Desperate But Not Serious, 1999, rež. Bill Fishman) nebo v dokumentárním Pětadvacet let punku (25 Years of Punk, 2001). Jednu postavu namluvil i v kresleném komixu Batman Beyond: The Return of Joker (2000, rež. Curt Geda). Kromě toho exisuje množství filmových záznamů z koncertů Rollins Bandu a Rollinsových mluvených show na VHS nebo DVD.

Je také autorem scénáře k filmu Deset monologů ze života sériových vrahů (Ten Monologues from the Lives of  the Serial Killers, 1994). Jeho hudby bylo použito např. v horrorovo–komixové Vráně (The Crow, 1994, rež. Alex Proyas) a v Batman Beyond.