Velcí lidé. Velké peníze. Vysoké hry. Velká libida. Velké problémy. Aneb o čem píše Tom Wolfe.

Tom Wolfe – šest stop, modré oči, hnědé vlasy - býval v 60. letech pověstný svým pseudopáskovským účesem a „obleky zmrzlinové barvy se vzorovanými klopami a s dvouřadou vestičkou“ a Kurt Vonnegut jej viděl „jako edvardiánského floutka s vidlákovským obtloustlým zápěstím, který má rád sám sebe“. Dodnes je nazýván „poeta laureatus popu“, Stejně tak je označován za "americký druh konzervativce, který miluje změnu a všechny explozivní síly kapitalismu", i jako člověk, který „nasál uvolněnou atmosféru slavných šedesátých let a následujícím výdechem jim ji zase vrátil: a když tato dekáda zavrávorala a padla v mdlobách, byl jediným, který ji mohl oživit dýcháním z úst do úst“.

Tyto humorné i ironizující nálepky, svědčící spíše o povaze jejich autorů a o době, kdy byly napsány, převedl na přelomu 60. a 70. let do střízlivých, ale dodnes platných slov literární kritik William F. Buckley:

„Ti z vás, kteří Toma Wolfea neznají, by se s ním měli seznámit už kvůli sobě... Je to možná nejšikovnější spisovatel v Americe. Myslím, že se slovy dovede zacházet mnohem lépe než kdokoliv jiný.“

Tento „nevkusný, skvělý, falešný, chytrý, perverzní, nedisciplinovaný, elektrizující, přiměřeně děsivý, exhibicionistický a absolutně současný“ žurnalista, satirik, karikaturista, společenský kritik a komentátor, slovní inovátor, spisovatel a výtvarný umělec Tom Wolfe se narodil 2. března 1931 v Richmondu ve Virginii jako Thomas Kennerly, Jr., syn Helen (Hughesové) Wolfeové a Thomase Kennerlyho Wolfea, profesora agronomie na Virginské polytechnice a vydavatele The Southern Planter.

Zájem o sport a literaturu projevoval Tom Wolfe již od mládí, kdy se bavil přepracováváním artušovských legend a životopisů různých hrdinů. Na střední St. Christopher's School již redigoval školní časopis. Během studií na Washingtonově a Leeově univerzitě v Lexingtonu ve Virginii založil literární čtvrtletník Shenandoah, psal do sportovní rubriky univerzitních novin a byl nadhazovačem baseballového teamu. Univerzitu ukončil v roce 1951 s vyznamenáním a s titulem bakalář svobodných umění. Po neúspěšném pokusu stát se nadhazovačem v klubu Old New York Giants se rozhodl ke studiu na Yaleově univerzitě v New Havenu v Connecticutu, kde v roce 1957 získal doktorát z filosofie. V té době již pracoval jako reportér pro Springfield Union.

První ocenění za svou novinářskou činnost získal v roce 1960 od Washingtonského sdružení novinářů za reportáž o kubánské revoluci. Reportáž měla silně satirický podtext a doprovázely ji Wolfeovy ilustrace. V budoucích letech nashromáždil kolem dvaceti žurnalistických i literárních ocenění a vystřídal i velký počet „kmenových“ časopisů.

1956 - 1959 - reportér Springfield Union
1959 - 1962 - reportér a korespondent Washington Post se zaměřením na Latinskou Ameriku
1962 - 1966 - reportér a dopisovatel pro New York Herald Tribune a časopis New York Sunday
1966 - 1967 - dopisovatel New York World Journal Tribune
1968 - 1976 - přispěvatel časopisu New York
od 1977 - přispěvatel časopisu Esquire
1978 - 1981 - umělecký přispěvatel časopisu Harper's

Svou výtvarnou činnost prezentoval dvěma samostatnými výstavami kreseb v newyorské Maynard Walker Gallery v roce 1965 a v Tunnel Gallery v roce 1974.

V roce 1978 se oženil s uměleckou ředitelkou časopisu Harper's Sheilou Bergerovou, s níž má dvě děti, dceru Alexandru a syna Tommyho.

Tom Wolfe se hned na začátku 60. let přiřadil svými články a reportážemi k těm několika autorům, kteří svými díly udávali směr kulturního i společenského vývoje Spojených států amerických. V době obrovských společenských změn, ke kterým v 50. a60. letech ve Spojených státech docházelo – boje menšin (černochů a Indiánů) za občanská práva, rozvoj feministického hnutí, několik politických krizí (válka v Koreji, McCarthyismus, Suezská krize, Castrova revoluce na Kubì, začátek války ve Vietnamu) – si stále více autorů uvědomovalo propastný rozdíl mezi osobním prožitkem či zkušeností jedince a vnějším světem, který se snaží jedince přeměnit v pouhé kolečko dobře fungujícího systému řízeného uměle vytvořenou ideou.

Mnoho autorů se ve svých románech pokusilo domyslet, co se stane, když se jedno z takových koleček zasekne či vzpříčí, anebo prostě z nejrůznějších důvodů nějak do systému nezapadne – J. D. Salinger v románu Kdo chytá v žitě (The Catcher in the Rye, 1951, č. 1960), Joseph Heller v Hlavě 22 (Catch-XXII, 1961, č. 1964) nebo Ken Kesey ve Vyhoďme ho z kola ven (One Flew Over the Cuckoo's Nest, 1962, č. 1979). Do vesmírných (míněn vesmír vnitřní i vnější) a energetických rozměrů a důsledků rozvádí tento „souboj“ jedince s totalitním okolím William S. Burroughs ve svém Nahém obědě (The Naked Lunch, 1959, č. 1994) nebo Thomas Pynchon ve svých románech Dražba série 49 (The Crying of Lot 49, 1966, č. 1991) nebo Duha gravitace (Gravity's Rainbow, 1973, č. 2006).

Z chronologického výčtu zmíněných děl nám nemůže uniknout výrazný posun od „autorského záměru“ nastavit zrcadlo pokřivenému světu k sarkastickému a ironickému postavit svět před křivé zrcadlo a dále pak samo se nabízející nastavit pokřivené zrcadlo pokřivenému světu, neboť svět, vývoj a historie postrádá jakýkoliv srozumitelný smysl a vše se mění v podivnou černou můru, z níž se jedinec nemůže probudit nějakým způsobem nepoznamenán na těle i na duchu. Z takového bezvýchodného obrazu světa je pak již jenom krok k nejrůznějším konspiračním představám a teoriím, jako je tomu v trilogii Roberta A. Willsona a Roberta Shey Illuminatus! (1975, č. 1998–2002), které absurditu světa dotahují ad absurdum.

Všechna díla mají ovšem jedno společné – humor, který zde plní obrannou funkci před všeprostupujícím Zlem a zároveň působí jako očistný a léčivý balzám na duši, aby nezešílela úplně.

Literatura kladoucí si za cíl co nevěrněji popsat moderní svět se všemi jeho komplikovanými vztahy a dějinnými souvislostmi si žádala nové prostředky. Prostředky, které by byly schopné zachytit rytmus a rychlost nového věku přinejmenším stejným rytmem a stejnou rychlostí, a u děl, které si dělaly ambice stát se díly nadčasovými, pak rychlostí dokonce větší. Nejvhodnějším prostředkem, jak toho dosáhnout se ukázala být reportáž. Svou střízlivostí, „objektivností“, věcností, výstižností, zkratkovitostí a nevymyšleností.

Richard Ruland a Malcolm Bradbury ve své knize Od puritanismu k postmodernismu (From Puritanism To Postmodernism: A History of American Literature, 1991, č. 1997) o tom píší: „Období, které začalo dokumentem Johna Herseyho Hirošima, (Hiroshima, 1946, č. 1947), bylo svědkem rozostření reportážní přesnosti do ,nevymyšleného románu‘, jak označil své dílo Chladnokrevně (In Cold Blood, 1966, č. 1968) Truman Capote, a ,románu skutečného života‘, jak Norman Mailer nazval svoji Katovu píseň (The Executioner's Song, 1979, č. 1992). Prvky, které John Dos Passos ve své trilogii USA (U.S.A., 1937, č. 1962) přísnì odděloval, začaly splývat ve směs historických údajů a imaginativní fabulace, aby vyústily ve filmové a televizní dokumentární drama a v dokumentární beletristickou prózu Zpovědi Nata Turnera (The Confessions of Nat Turner, 1967, č. 1972) Williama Styrona, Veřejné popravy (The Public Burning, 1977) Roberta Coovera a Knihy Danielovy (The Book of Daniel, 1971), Ragtimu (1975, č. 1989) a Billyho Bathgatea (1989, č. 1993) E. L. Doctorowa.

Velmi důležitou knihou jsou v tomto směru Armády noci (The Armies of Night, 1968, č. 1971) Normana Mailera, pro něhož a několik dalších autorů se „skutečné stalo fantastičtějším než představované“. Kniha popisuje pochod na Pentagon na protest proti válce ve Vietnamu, jeho přípravu, průběh i brutální rozehnání demonstrace policií, přičemž úmysl zachytit události vznikl ještě dřív, než se skutečně staly. Osobní angažovanost autora zde oproti klasické reportáži hraje zásadní roli, autor ovšem sám na sebe pohlíží zvnějšku a hovoří o sobě jako o jednom z mnoha účastníků děje. Text, prokládaný detailními popisy prostředí, atmosféry, barev, úvahami a filosofickými konstrukcemi, tak na sebe bere funkci jakéhosi průvodce, jenž čtenáři ukazuje, „jak se dělá historie“.

Tento nový přístup byl nazván novým žurnalismem, jehož počátky autor CD-ROMu World Authors H. W. Wilson (1997) nachází již u Salingerovy knihy Kdo chytá v žitě, zároveň však upozorňuje na jeho volné i zcela drzé výpůjčky z komiksů a reklamní angličtiny. Mezi hlavní představitele nového žurnalismu bývá kromě zmíněného Normana Mailera řazen Hunter S. Thompson, Jimmy Breslin, Gay Talese, Rex Reed, Dick Schaap, Joan Didionová a Tom Wolfe, který někdy bývá mylně označován za jeho zakladatele.

Pravdou je, že se, slovy Leslieho Bennettse z Philadephia Bulletin, „stal jeho nejvýraznějším mluvčím a nejzapálenějším představitelem“. Wolfe definoval nový žurnalismus, který je podle něj pro šedesátá léta důležitější než beletrie, jako „metodu, v níž autoři literatury faktu využívají postupy, jež byly až dosud spojovány s románem či povídkou, aby v jedné formě zachytili jak objektivní realitu žurnalismu, tak i realitu subjektivní, kterou v románu lidé vždy hledali“.

To znamená, že nový žurnalismus ve stejné míře jako beletrie využívá četných dialogů, různých úhlů pohledu na zachycovanou skutečnost a má stejně tak promyšlenou konstrukci jednotlivých scén. Obsahuje detailní popisy prostředí, všímá si oblečení a fyzických rysů postav, snaží se postihnout jejich celkový vývoj a podle povahy reportéra a daného subjektu pracuje i s netradičním a novátorským užíváním jazyka a interpunkce. Důležitý je především onen „odtažitý“, „chladnokrevný“ popis skutečnosti, jejíž byl ovšem autor nedílnou součástí.

Lze říci, že nový žurnalismus byl dalším podstatným krokem na cestě směřující k ideální literární formě, která by spojila dva protikladné tvůrčí přístupy: být „uvnitř dění“ a zároveň být „nezúčastněným zapisovatelem“.

Kromě mnoha zastánců našla idea nového literárního stylu i své odpůrce. Kritik John Seelye v reakci na sborník Nový žurnalismus (New Journalism, 1973) tvrdí, že

„nový žurnalismus, stejně jako ten starý, má většinou jepičí život a již teď se rozpadá v žlutý žurnalistický prach na loňských spisech. Pokud je nějaký rozdíl mezi starou beletrií a novým žurnalismem, pak je to ten, že beletrie je obdařena půvabem, silou ideálu a soucitu, kterou materiály zde sebrané postrádají..."

Wolfe použil metody nového žurnalismu poprvé koncem roku 1962, kdy během dlouhé stávky newyorských novinářů odjel do Kalifornie, aby tam pro časopis Esquire napsal článek o podivné skupině –náctiletých ze Západního pobřeží, která si libovala v netypických automobilech. Ocitl se tak ve zvláštní, takřka na kmenovém základě fungující subkultuře mezi bizarními postavičkami s ještě bizarnějšími automobily, o nichž nebylo možné napsat běžnou, informativně laděnou reportáž.

Výsledný, čtyřicet devět stran dlouhý článek, který Wolfe napsal na jeden zátah přes noc, nesl všechny atributy nového žurnalismu: tok vědomí podaný směsicí „pop“ jazyka a tvůrčího přístupu k interpunkci. To se v blízké budoucnosti stalo poznávacím znamením Wolfeových próz.

„Prostě jsem to začal zaznamenávat a teprve po pár hodinách, kdy jsem psal jako šílený, jsem byl schopen říct, že se začíná něco dít.“

Nad jeho první knihou Řvavej drobeček rychlej jako blesk (The Kandy-Kolored Tangerine-Flake Streamline Baby, 1965), kterou si i sám ilustroval, se kritici předháněli v superlativech a Kurt Vonnegut uznale poznamenal: „Ví všechno. Nemyslím tím, že si myslí, že ví všechno. Je plný všeho toho povrchního balastu, jaký musí mít každý žurnalista, píšící o osobnostech - nicméně, jak může psát tak zábavně a rychle?... Výsledek: Skvělá kniha geniálního autora, kderý udělá všechno, aby na sebe upozornil.“

Kniha je souborem dvaadvaceti esejí, jež analyzují, karikují a satirizují nejnovější trendy a hrdiny americké pop-kultury počátku šedesátých let. Soustřeďují se na fenomén Las Vegas, newyorský noční klub Peppermint Lounge, demoliční závody, módu, umělecké galerie, portýry, anglické chůvy a takové osobnosti, jako jsou Murray the K, Phil Spector, noblesní filmová hvězda Baby Jane Holzerová a Cassius Clay. Wolfe prostě popisuje

„krásný nový svět ,nevědomé avantgardy‘ s uctivým pohledem urozeného divocha, přičemž je díky své hip citlivosti schopen vidět lidskou komedii úplně ve všem, v účesu i v holocaustu“.

Další sbírku esejí Tomu Wolfeovi uspořádal Alan Rinzler v roce 1967 pod názvem Newyorský špion (The New York Spy), ale obrovské a zasloužené uznání si získal svým stěžejním dílem Kyselinovej test (The Electric Kool-Aid Acid Test, 1968, č. 1999) – rozměrnou freskou o vstupu LSD do amerického života a kultury. Spolu s filmy Woodstock (1969) a Bezstarostná jízda (Easy Rider, 1969) tvoří tato kniha nejlepší – a ze současného pohledu zřejmě i nejucelenější – pohled na cíle a snahy hippiesovské generace 60. let. Oproti předchozím knihám není Kyselinovej test ani tak reportáží, jako spíše „literaturou faktu podanou beletristickými prostředky“. Dnes je řazena mezi základní díla nového žurnalismu.

Výše nastíněný rozpor v literárním přístupu k určitému tématu – „být uvnitř dění“ nebo být „nezúčastněným zapisovatelem“ - dává v samotné knize do širších souvislostí i sám hlavní hrdina Kesey:

“Buďto jste v autobuse, anebo v něm nejste.“

Wolfeovi se podařilo svou znalostí kalifornských reálií, tamější drogové scény i vládní drogové politiky, svým nepředpojatým spolehnutím se (v mnohem větší míře, než bývá v beletrii zvykem) na historická fakta a souvislosti – s nimiž ovšem volně nakládá a podle stavu své imaginace improvizuje a jež „překrucuje“ tak, aby věrně zachytil halucinogenní vnímání skutečnosti –, a především svým vypravěčským zaujetím tento rozpor překlenout, takže celý text budí dojem, jako by všechny „zapsané“ události v knize byly autorem skutečně „prožité“. Autor se přitom nijak netají tím, že všechny informace získal z vyprávění jednotlivých účastníků, z jejich vzpomínek, deníků, korespondence, filmových sekvencí, magnetofonových nahrávek, z bádání v Pranksterském archivu na Keseyho farmě, novinových článků, recenzí a kritik a policejních zpráv.
      
Kniha je kronikou zachycující postupné šíření LSD ve všech vrstvách americké společnosti: od roku 1960, kdy Ken Kesey a mnoho dalších začali v laboratorních podmínkách experimentovat s LSD a ostatními „psychomimetickými“ drogami (meskalin, peyotl, psilocybin), do roku 1967, kdy „si prakticky každé dítě mohlo za pět dolarů koupit jakýkoliv trip“. Wolfe se snažil – mimo jiné – vzít touto knihou vítr z plachet hysterickým výlevům nad Sodomou a Gomorou nové generace, kterých byla plná většina tehdejších časopisů i knih.

Význam skutků a skopičin Veselých šprýmařů a Wolfeovy knihy ovšem přesáhl oblast Kalifornie i literatury.

Byly to Keseyho veřejné mejdany, „kyselinové testy“ a další neformální experimenty vedené snahou dostat se za smysly (pomocí drog i bez nich):

"Dostat se za kyselinu, ať už to je, co to je,
            což ostatně není vůbec dobrý pro nikoho, kdo tu je...,“

ze kterých se později vyvinuly všechny ty charakteristické prvky hippie kultury, jako byl acid rock, světelná show, psychedelické plakáty a multimediální představení.

Experimenty s drogami však ve skutečnosti jenom plnily funkci nového a dosud neodzkoušeného prostředku na cestě spirituálního či náboženského vývoje Kena Keseyho a několika jeho přátel. Pokud jde o jejich občanské postoje, pak přímo navazují na filozofii amerických transcendentalistů a ideály a ideje, které byly formulovány v dílech Ralpha W. Emersona, Henryho D. Thoreaua a Walta Whitmana.

Autor hesla „Kesey“ v knize Major 20th-Century Writers(1991) přímo říká: „Seškrabejte jásavé barvy, vypněte reproduktory, schovejte drogy a podobnosti samy vyplynou na povrch. Kesey má s transcendetalisty podobné toto: (1) lásku k přírodě a víru, že příroda je učitelem těch nejdůležitějších pravd, (2) eklektický přístup při hledání poznání, v němž jsou široce ignorovány nebo odmítány konvence a instituce, (3) nespokojenost s jazykovými omezeními, (4) důvěru v intuitivní poznání a posedlost transcendentální zkušeností, (5) obdiv k lidovému hrdinovi, (6) pocit, že s nápravou je třeba vždy začít u sebe, (7) sklon k mysticismu.“

Právě zde spočívá Keseyho duchovní opuštění cesty vyznačené romány Jacka Kerouaka a vydání se po obtížnější, protože neznatelné a ryze individuální, stezce, o níž hovoří Tao te ťing nebo poezie a eseje Garyho Snydera. Dobře je tento přístup znát v Keseyho druhém románu Tak mě někdy napadá, který je v Kyselinovým testu tak často zmiňován. 

Vnitřní motivace Keseyho snažení bohužel mnoha příznivcům a obdivovatelům Veselých šprýmařů zcela unikla, anebo jimi byla vnímána jen jako intelektuálské mlžení, jehož cílem je obalamutit státní instituce a represivní orgány. 

A tak šíření „dobrých vibrací“ a „osvětová“ činnost vynesly Keseymu – za vydatné podpory Wolfeovy knihy – u mladé, dospívající generace pověst kyselinového guru. K jeho farmě v Pleasant Hill nedaleko Eugenu v Oregonu, kam se po propuštění z vězení v listopadu 1967 odstěhoval se ženou Faye a s dětmi, směřovaly stopem nebo na motorkách davy poutníků (někdy i stovky za víkend), kteří se stejně jako kdysi příznivci Jacka Kerouaca toužili setkat se svým hrdinou. To v tom lepším případě. V tom horším se chtěli na Keseyho farmě usadit nebo alespoň pořádně sjet.

S odvrácenou a nechtěnnou stranou popularity se Ken Kesey vypořádával jen velmi těžce a poměrně dlouho (po celá sedmdesátá léta psal jen sporadicky). Teprve knihou Skříňka s démonem (Demon Box, 1986, č. 1996), kolekcí povídek, reportáží, deníkových poznámek, hovorů a básní, udělal jakousi tečku za 60. léty.

Ale šedesátá léta jsou tématem natolik vděčným a důležitým, že se k němu v roce 1990 vrátili dva Keseyho přátelé Ken Babbs a Paul Perry knihou V autobuse(On the Bus), v níž se formou rozhovorů a fotografií takřka všech přeživších účastníků vracejí střízlivým a smířlivým zrakem zpět, ačkoliv se občas neubrání sentimentálnímu povzdechu za dobou, která už prostě skončila. Předmluvy ke knize napsal Hunter S. Thompson, Jerry Garcia a Ken Kesey a nechybí v ní ani úryvek z Wolfeovy knihy.

Ve stejném roce jako Kyselinovej test publikoval Wolfe další knihu. Sedmatřicet článků, esejí a úvah v Partě z Pump House (The Pump House Gang), jež o rok později vyšla v Anglii jako Středoatlantický člověk a jiná nová plemena v Anglii a v Americe (The Mid-Atlantic Man and Other New Breeds in England and America). Hlavní esej se týká kalifornských mladíků, kteří již ve čtrnácti letech žijí nezávisle, bydlí v garážích s nízkým nájmem a jejich hlavním zájmem jsou extra dobré vibrace a především surfování: „... žijí si svůj vlastní život; je to jako loď se skleněným dnem plující nad ,reálným' světem...“

O Wolfeově schopnosti vyhmátnout ožehavé téma současnosti a zpracovat ho způsobem, který nebere ohled na žádnou stranu, svědčí kniha z roku 1970, kterou tvoří dvě delší eseje, Módní radikál a dotírání na hromosvody (Radical Chic and Mau-Mauing the Flak Catchers)*. Jestliže byl Kyselinovej test studií řehole, jak předávat „dobré vibrace", pak jsou tyto dvě eseje sondou ke zdroji „špatných vibrací“ americké společnosti přelomu 60. a 70. let.

První esej se zabývá večírkem, který 14. ledna 1970 uspořádal Leonard Bernstein ve svém newyorském apartmá na Park Avenue. Účelem bylo vybrat finanční prostředky na složení kauce pro jedenadvacet uvězněných Černých panterů podezřelých z chystání bombových útoků. Wolfe zaznamenává rozdíly mezi newyorskou smetánkou a mluvčími Černých panterů v oblečení, v držení těla, ve výrazu, ve způsobu mluvy, které jen skvěle dokreslují absurditu celé události, na níž „bílí liberálové jednou rukou ďoubají do kaviáru a druhou podepisují šeky na podporu revoluci“, jak v New York Times Book Review poznamenal Thomas R. Edwards. Je skutečně paradoxní a vlastně směšné, když je na sedánek, pořádaný bohatou židovskou rodinou, jež se snaží skloubit „pravičácký“ životní styl a „levičácké“ politické názory a která jen občas v koutku duše shledává sympatickým proletářský primitivismus, pozván člen organizace Černých panterů:

„Chceme, aby všichni černí, kteří jsou ve vězení, byli propuštěni na svobodu. Chceme, aby byli propuštěni na svobodu, protože neměli spravedlivý proces. Byli jsme souzeni soudem, v němž většina soudců pocházela ze střední třídy a všichni byli bílí... My chceme mír, ale mír nemůže být, dokud je společnost rasistická a jedna část spoleènosti se zabývá systematickým utlačováním druhé... Řídíme se výrokem, který razil Malcolm X: ,Všemi prostředky,‘... slyšíte... všemi prostředky‘, a tím myslíme případ, že když jste napadeni, máte právo se bránit. Svině tvrdí, že Černí panteři jsou ozbrojeni, a Černí panteři mají zbraně... ano... a že proto mají právo vrazit do našich domů a vraždit nás v našich postelích... Říkáme jim svině..., protože vědí, jak udělat z oběti zločince a ze zločince oběť. A tak je každý Černý panter připraven bránit se...“

Wolfeova esej, díky jeho „chameleonskému přístupu“ ke každému ze zúčastněných, dokonale vystihla, že je sice možné, aby se obě „strany“ dohodly, ale absolutně nemožné, aby jedna druhou pochopily.

Zamítavé reakce na sebe nedaly dlouho èekat. Wolfea veřejně exkomunikovala židovská církev a stínový ministr vlády Černých panterů jej nazval „sprostým, vlezlým, ulhaným a rasistickým psem, kterej píše ty fašisticky odporný kecy...“

Druhá esej se věnuje podobnému problému v San Francisku, kde se militantní barevné menšiny - černí, chicanos, latinos, Číňané, Japonci, Filipínci, Indiáni, Samoané – bouřily proti vysoce byrokratizovanému programu na odstranění chudoby:

„[Hromosvod] říká věci jako: ,Neznám na tuto věc přesnou odpověď, ale udělám vše, co budu moci.' Ve způsobu, jakým to říká, objevíte, že si myslí, že na vás zapůsobí tím, jak je čestný, když přizná, že nic neví. Anebo řekne: ,Přeji si, abychom mohli dát práci každému. Věřte mi, nechtěl bych nic víc, osobně i jako reprezentant tohoto Úřadu, než právě toto.‘
A tak jeden z pokrevních řekne: ,Chlape, tak proč tu teda seš a děláš do nás těma svejma byrokratickejma plkama, dyž si sám řek, že nevíš nic, co bys nám řek?‘
...
„,Hele, brácho,‘ řekne hlavní mluvčí. Má skutečně velký přízvuk. ,Hele, kámo, koli za to máš?‘
,Já?‘ řekne Hromosvod. ,Kolik mám?‘
,Jo, brácho, ty. Koli ti to sype?‘
...
,No,‘ řekne Hromosvod, ,vydělám si jedenáct set dolarů za měsíc.‘
,Koli že?‘
,Nóóó,‘ – škleb, poslední prosba o shovívavost... a teď se oči toho chudáka promění v malé ledové koule a v ústech mu vyschne – ...
,Jak to že tolik? Můj táta s mámou makaj voba a maj jenom šestsepade.‘“

V roce 1975 vydal Wolfe s vlastními ilustracemi další kontroverzní knihu Malované slovo (The Painted Word), která je útokem na newyorské avantgardní umělce a jejich díla, muzea, která jejich díla vystavují, obchodníky, kteří jejich díla prodávají, a kritiky, kteří o jejich dílech píší. Wolfe zde zastává tezi, že „současný umělecký svět sestává z deseti tisíc lidí. Umělci, kteří dělají to, co musí, aby přežili, se podrobují směrnicím a řídí se evangeliem, které napsali monarchové“. Za monarchy Wolfe považuje tehdejší tři nejvlivnější a nejrespektovanější umělecké kritiky, „krále kulturburgu“: Clementa Greenberga, Harolda Rosenberga a Lea Steinberga.

„[Malíř] se musel obětovat vrtošivému bohu Avantgardy. Jedním okem zbožně visel na břitu v lůžku vah, aby mohl ihned zareagovat na nejposlednější máchnutí krumpáče kopajícího nejnovější průzkumnou sondu v tomto pokleslém avantgardním Průlomu Století... a druhým okem musel sledovat, jestli ho dobře vidí každý, kdo je le monde.“

Kniha mu přinesla mnoho útoků na jeho neznalost historie umění, zaujatost a škodolibou touhu zesměšnit cokoliv, co je populární.

Wolfe je skutečně schopen psát o čemkoliv, ale jen málokdy svým úsudkem mine cíl. Dosud byl svým kritickým a vyhraněným viděním skutečnosti schopen postihnout témata od alternativních životních stylů přes možnosti politické změny společnosti až po autentičnost současného umění. Knižní výbor esejí publikovaných časopisecky v letech 1967 - 1976 pod názvem Bordó rukavice & šílenci, binec & Vine Street a další krátké příběhy (Mauve Gloves & Madmen, Clutter & Vine, and Other Short Stories, 1976) doprovázený Wolfeovými ilustracemi se věnuje tématům od sexu a násilí po společenské chování a způsoby, od nadšení pro džíny až po stolní počítače a newyorské akcenty - příběhy o sobectví a bezcitnosti notorických uživatelů taxíků na Manhattanu, pojednání o problémech jedné ženy s hemoroidy či vojenského pilota, jenž každodenně riskoval život ve Vietnamu.

V roce 1979 publikoval knihu, kterou mnoho kritiků považuje za jeho nejlepší. V mnoha případech právě proto, že zde Wolfe nevystupuje jako chytřejší bratr, který jen pozoruje, jak se ostatní vrhají do nejrůznějších nebezpečí, ale sedí „na hromadě dynamitu a čeká, až někdo zapálí roznětku“. Správná věc (Right Stuff) je studií počátečních let amerického vesmírného programu. Hned zkraje Wolfe konstatuje, že

„[program] očividně souvisel s hrdinstvím. Ale nikoliv s hrdinstvím v tom prostém smyslu být ochoten riskovat svůj život... to by uměl každý blázen... Nikoliv, ideou... snad bylo, že člověk by byl schopen nechat se vystřelit vzhůru ve svištícím kusu nějakého stroje, svěřit svou kůži lanu a ještě si uchovat kuráž, reflexy, zkušenosti a rozvahu a na poslední chvíli se dokázat vrátit zpět – a další den vzlétnout zas a zas a tak dál už napořád“.

Zatímco v předešlých knihách Wolfe podrobně zkoumal a popisoval jevy a trendy již ve společnosti nějakým způsobem zakořeněné nebo se v ní nově zabydlující, tímto dílem potvrdil svou odvahu jít proti nim.

Kniha Správná věc vyšla v době, kdy hrdost a prestiž Ameriky dosud značně trpěla porážkou ve Vietnamu, po odvolání Richarda Nixona v roce 1974 prožívala krizi důvěry v prezidentský úřad a nově i trauma způsobené íránskou krizí s rukojmími (1979-1981). Tím, že vytvořil postavy skutečných hrdinů 20. století, se stal ojedinělým mýtografem a odvážlivcem, který ukončil dlouholetou nadvládu anti-hrdiny v americké literatuře.

Hlavními postavami jsou první američtí astronauti: Scott Carpenter, Gordon Cooper, John Glenn, Gus Grissom, Wally Schirra, Alan Shepard a Deke Slayton. Knihu ocenila jak literární kritika, která se pozastavovala nad Wolfeovým uměním pracovat s jazykem, jímž dokázal přesvědčivě a strhujícím způsobem vykreslit atmosféru výcviku, vnitřní pochyby i ambice kosmonautů i noční můry a strachy jejich manželek, a přitom se jen velmi volně držet historických skutečností, tak i astronauti samotní.

Michael Collins, účastník letu Gemini 10 i letu Apolla 11 na Měsíc, knihu komentoval slovy:

„Žil jsem v Edwardsu [letecká základna, kde se nachází výcvikové středisko] čtyři roky, a jakkoliv se některé Tomovy příběhy zdají neuvěřitelné, vím, že je vypráví tak, jak se udály. Je to první talentovaný spisovatel, který dokázal vysvětlit vztah mezi zkušebními piloty a astronauty – vyložené podobnosti i jemné rozdíly. Očividně se doma dobře připravil – někdy až příliš. Některé věci by mohly zajímat akorát tak matku Ala Sheparda. První část knihy je sice chvalozpěvem na sílu charakteru, na ,správnou věc,' ale druhá část je ryze chronologická – je to část, která mohla vydělat na poněkud lepší redakci. Ale i tak je pořád o světelné roky před nekonečnými žvásty, které zplodil Norman Mailer (viz Oheň na Měsíci, Of a Fire on the Moon, 1969, č. 1981) o programu Apollo, a v některých pasážích Wolfeův génius skutečně září.“

Kniha byla v roce 1983 zfilmována (česky je film uváděn jako Správná posádka či Správní hoši) režisérem Philipem Kaufmanem. V hlavních rolích se objevil Sam Shepard, Scott Glenn, Ed Harris a Dennis Quaid.

Po další knize esejí V naší době (In Our Time, 1980), doprovázených vlastními ilustracemi, se Wolfe, nehledě na výtky, které se na jeho hlavu snesly po publikování Malovaného slova, pustil se stejnou vervou do dalšího, stejně urputně tabuizovaného tématu – do architektury. Reakce kritiků byla podobná. Kniha Od Bauhausu k našemu domu (From Bauhaus to Our House, 1981, úryvky č. 1991) je prý důkazem, že Wolfe si oškliví moderní kulturu, ba co víc, vidí v modernismu konspiraci.

Podle Paula Goldbergera, kritika v oboru architektury, je

„problémem, myslím, ... to, že Tom Wolfe nemá oči. Má skvělý sluch a umí dobře a dlouho naslouchat, ale podle všeho nevidí... Dělá přesně to, před čím nás varuje, naslouchá slovům, ale nehledí na architekturu.“

Jen málo kritiků, jako například Christopher Lehmann-Haupt, si povšimlo, že Wolfe v podstatě navazuje na názor architekta Petera Blakea, který v roce 1977 publikoval svůj názor, v němž zavrhuje moderní architekturu pro její „sterilitu, nefunkčnost a ošklivost“. Wolfe svým přirozeným rytmickým stylem ironizuje americké století architektury, jíž jde o vyjádření bohatství, moci a vznešenosti, ačkoliv my se do ní stále snažíme naroubovat protiburžoazní, socialistické a prodělnické ideje mající původ „v kouřících sutinách poválečné Evropy“.

Vydáním kompilace Purpurová desetiletí: Čítanka (The Purple Decades: A Reader, 1982) s Wolfeovými ilustracemi se mohlo zdát, že plodnému autorovi přece jenom dochází dech a že začíná rekapitulovat své dílo. Sborník zahrnoval knižně vydané eseje či výňatky z knih Parta z Pump House, Poslední americký hrdina (The Last American Hero), V autobuse (On the Bus), Večery těchto módních radikálů (These Radical Chic Evenings), Dotírání na hromosvody, Správná věc nebo Od Bauhausu k našemu domu. Jak se ukázalo, Wolfe chystal další překvapení.

To se dostavilo v roce 1987, kdy vydal svůj první román. Ohňostroj marnosti (The Bonfire of the Vanities, č. 1992) se rozhodl psát po Balzacově či Dickensově vzoru na pokračování do časopisu. Román vycházel v časopise The Rolling Stone, ale jeho knižní podoba se od té časopisecké značně liší.

Román se stal v roce 1988 událostí roku (prodalo se na čtyři miliony výtisků) a byl hodnocen nejen jako nejlepší Wolfeova kniha, ale i jako nejlepší románová prvotina desetiletí.

Základní dějová linka je docela prostá – bílý milionář a finančník z Wall Streetu Sherman McCoy nešťastnou náhodou srazí mladého černocha Henryho Lamba a v panice ujede. Rutinní vyšetřování a soudní proces se uměle vyvolanou kampaní ve jménu rasové rovnosti zvrhne v monstrproces, v němž již nejde o hledání pravdy či posouzení viny obviněného, ale o dalekosáhlé politické, populistické či prostě kariéristické cíle soudců, obhájců, „lidových“ vůdců či novinářů a televizních reportérů. Kniha je velmi sarkastickou sondou do světa založeného na společenské prestiži, reklamě a manipulaci veřejným míněním.

Již tradičně výstižnými popisy různých prostředí, kanceláří na Wall Streetu a honosných bytů na Park Avenue „horních deseti tisíc“, čtvrti obývané střední vrstvou Upper West Side nebo ulic v Bronxu a Harlemu, slavnostních večeří, soudních jednání, vazebních cel, organizování demonstrací, postupů policie při vyšetřování a investigativní žurnalistiky při získávání informací, ale především schopností vžít se do jednání jednotlivých postav a odhalit jejich vnitřní motivaci i jejich skrytá citlivá místa skládá Wolfe živý obraz New Yorku 80. let.

Tak jako se mu ve studii Správná věc podařilo vytvořit zcela přirozeným a nenásilným způsobem hrdinu naší doby, člověka astronauta hledícího ke hvězdám, v Ohňostroji marnosti, zcela přirozeným a nenásilným způsobem představil rozměrnou fresku lidské malosti a hamižného hemžení se ve stínu mrakodrapů.

Podle Ohňostroje marnosti byl natočen stejnojmenný film (1990), ale režiséru Brianu DePalmovi a hercům Tomu Hanksovi, Bruce Willisovi, Melaine Griffithové se jej nepodařilo povznést nad průměr.

Wolfeovi se psaní románů zjevně zalíbilo, a tak vydal v roce 1990 manifest, v němž hlásá skvělou budoucnost realistickým románům podobným tomu jeho. Ironicky tak navazuje na svou esej z roku 1972 Proč se již nepíše velký americký román (Why They Aren't Writing the Great American Novel Anymore), v níž tvrdí, že poselstvím amerického spisovatele je tvořit tlusté společenské romány, ale že současným autorům chybí dostatečně široký rozhled a znalosti.

Jako „konzervativec, který miluje změnu“, se odhodlal využít i jiné nosiče slovního poselství, než jsou knihy. V roce 1997 vydal CD (4 kazety), na kterém Edward Norton předčítá šedesátiminutové Wolfeovo dílo Číhaná ve Fort Bragg (Ambush at Fort Bragg). Wolfeův audio-román podrobuje kritice hlavní znaky Ameriky 90. let: sdělovací prostředky, armádu, Jih, diskriminaci a homofobii. Protagonistou je producent hlavního televizního zpravodajství Irv Durtscher, který sám sebe považuje za Federica Felliniho televizního žurnalismu. Kdo jiný dokáže přitáhnout padesát milionů diváků a přesvědčit je o čemkoliv? Veškerou smetanu popularity ovšem místo plešatého a krátkozrakého Irva slízne blonďatá sexy hlasatelka, která by se za ním ani neohlédla. A tak Irv, aby na sebe přitáhl pozornost médií i svůdné blondýnky, využije pro nedostatek důkazů zastavený soudní případ tří vojáků z Fort Bragg, kteří utloukli jednoho příslušníka své jednotky za to, že byl homosexuál. Irv se stane stálým hostem v baru, kde se vojáci scházejí, a aniž vzbudí podezření, podaří se natočit jejich výpovědi na video. To, co získá, je opravdová bomba. Aby svůj příběh mohl dotáhnout do konce, musí video-záznam ukázat vojákům. „Co se stane, když se člověk z elitního newyorského média utká s Pány testosteronu?... ne to, co si myslíte.“

Wolfe dostál svým slovům a napsal opravdu velký román (nejen počtem stran), ihned po vydání opět bestseller a událost roku, svůj druhý (třetí?) sedmisetstránkový román Muž na vrcholu (A Man in Full, 1998, č. 2000). Román se tentokrát neodehrává v New Yorku, ale v Atlantě, hlavním městě jižanského státu Georgia. Děj se toèí kolem majitele rozsáhlých křepelčích honiteb a obchodníka s nemovitostmi Charlieho Crokera, bývalé univerzitní fotbalové hvězdy, jehož obchodní impérium se díky přehnaným a nerealizovatelným ambicím začíná rozpadat. Druhým ústředním tématem knihy je křehká rasová rovnováha ve městě. Když je Fareek „Kanón“ Fanon, místní fotbalová hvězda, obviněn ze znásilnění aristokratické dívky, je ve městě rázem po idyle.

A nebyl by to Tom Wolfe, aby čtenáře neprotáhl nejrůznějšími prostředími – lovem křepelek, upjatým večerem na koncertě, politicky nabitou tiskovou konferencí, sítí ilegálních asijských přistěhovalců, rasovou politikou v zákulisí univerzitních sportů, prostě životem, který se v Americe skutečně žije.

Literární kritička Deirdre Donahueové v USA Today napsala:

„Lidé jednadvacátého století i století dalšího budou číst knihy Toma Wolfea – především Správnou věc, Ohňostroj marnosti a jeho nový román Muž na vrcholu –, aby pochopili, jak bláznivými lidmi jsme byli my Američané před koncem tisíciletí.“

Tom Wolfe neusnul na vavřínech a dál pokračuje ve vydávání angažovaných knih, jež se snaží - a víceméně úspěšně - nastavovat Americe zrcadlo - ať to zní jakkoliv frázovitě. V roce 2001 vydal knihu Dávání (Hooking Up), která se zabývá změnami v sexuálním chování dnešní generace:

"Ještě včerejší kluci a holky mluvili o objímání a líbání jako o dosažení první mety. Druhá meta bylo francouzské líbání, ošahávání a mazlení. Třetí metou byl orální sex. Domácí meta znamenala dokonaná soulož. To bylo včera. Dnes, v roce 2000 můžeme na líbačku zapomenout. Dnešní kluci a holky o nějaké něžnosti nikdy neslyšeli. Dnešní první meta je francouzák, dnes se mu říká hokej s mandlema, spolu s ošaháváním a mazlením. Druhou metou je orální sex. Třetí metou je dokonaná soulož. A domácí metou je, když si navzájem řeknou, jak se jmenují."

A jak Wolfe podotýká, jména si dnešní kluci a holky říkají jen velmi zřídka.

Výzkum Wolfe prováděl na území celých Spojených států a sebrané poznatky jej vedou k potřebě hledat vysvětlení jak v genetice, ve vědeckých poznatcích o nervovém systému, tak i ve strategii televizních show a časopisů pro mladistvé. 

V knize je také konečně otištěna novela Číhaná ve Fort Bragg a U. R. zde (U. R. Here), příběh newyorského umělce, který dosahuje uznání, ač je zcela bez talentu. Wolfe se tak zamýšlí na současným stavem umění v Americe.

Dalším, neméně kritickým románem je Jmenuji se Charlotte Simmonsová (I Am Charlotte Simmons, 2004) o poměrech na univerzitách, o vztazích mezi potomky vážených rodin a méně movitými studenty, o dosahování prestiže nikoliv studijnímu úspěchy, ale sportovními výkony, o získávání sexuálních zkušeností a uchovávání nevinnosti. Americký univerzitní život na počátku 21. století v kostce, ovšem pod drobnohledem Wolfeova stylistického umění.

Výrazně na sebe upozornil i svým zatím posledním románem Zpět ke krvi (Back to Blood, 2012), který se zaměřuje na problematiku imigrace. Děj se odehrává  v Miami na Floridě, kde se s americkými usedlíky střetávají vlivy několikageneračního vlivu  imigrovavších Kubánců, dále francouzských či haitských komunit i přibývajících ruskojazyčných gangů.

Určitě by stálo za to, věnovat Tomu Wolfeovi v české překladové literatuře soustavnější pozornost.