Do časopisu Vagabond přispívali autoři jako Charles Bukowski, Jack Michelin, Lyn Lifshinová nebo d. a. levy -  viz Vagabond Anthology: 1966 - 77 (1978).

S tvorbou Johna Bennetta je možné se setkat v množství dalších antologií, jak ve Foxově Living Underground (1973), tak i v prestižní The Outlaw Bible of American Poetry (1999).

ZPĚT

John Bennett: Dítě slunce, země a undergroundu

(autor: Bob Hýsek)

Jistého Johna Bennetta, autora čtyř románů, osmi povídkových výborů, pěti knih esejů a více než dvou desítek básnických sbírek, v internetových vyhledávačích jen tak nenajdete, a určitě za to nemůže pouze jeho tuctové jméno. Pravým důvodem určité jeho nezvěstnosti bude spíše skutečnost, že po celý tvůrčí život odmítal hrát učesanou hru akademiků i celého kulturního establižmentu a zásadně tvořil v ústraní – zároveň pospolu s nesčetnými dalšími osamělými kutily poezie, divokými, neotesanými věrozvěsty brutálně upřímných veršů, psaných typicky z hloubi venkova či různých industriálních úhorů. John Bennett však netvořil jako sebestředný solitér, naopak dokázal sloužit těm, kterým věří – vždyť po dobu čtrnácti let doslova vlastnoručně tiskl potulný literární časopis Vagabond a dodnes vydává knižně ve svém malém nakladatelství podobně svérázné persony, jako je on sám. Své čtenáře zásobuje den co den novými aforismy, básněmi, povídkami, eseji a jinými výrony vědomí, souhrnně zvanými shards čili střepy – ovšem staromódně už jen po e-mailu. Na sociální sítě nedávno zanevřel, svobodný duch v jeho pětasedmdesátiletém těle nesnesl diktát toho, jaký obsah může publikovat a jaký ne, protože do toho si nenechal mluvit nikdy.

Ale pěkně po pořádku: John Bennett se narodil roku 1938 v newyorském Brooklynu v rodině s irskými, německými, anglickými a siouxskými kořeny. V šestnácti letech utekl ze střední školy, aby ji dokončil na Filipínách, dál se toulal, pracoval v barech i továrnách, zkoušel studovat žurnalistiku, na čas vstoupil do kněžského semináře, odsloužil si tři roky v armádě, nevystudoval ani univerzitu George Washingtona a první báseň mu vyšla v časopise The Wormwood Review v roce 1966. Když byl rok předtím odvelen do Mnichova, s německou manželkou a synkem si našli pronájem přímo naproti branám Oktoberfestu (miloval pivo a pohled na padlá těla po bitvě). Na tamější univerzitě se přihlásil ke studiu literatury a filozofie v posledním zoufalém pokusu zapadnout do systému coby učitel, ovšem skončil jako umývač nádobí („Herr Bennett, Sie sind ein Bauer!“ – „Fräulein Doktor Riegler, lieber ein Bauer als eine alte Jungfrau.“). Zhmotnila se mu však někdejší vize literárního časopisu, ve kterém by otiskoval přesně to, co mu chybělo v tehdejších univerzitních či uznávaných časopisech. Obeslal autory jako tehdy ještě poměrně neznámého Charlese Bukowského, kterému jeho řízný dopis zaimponoval natolik, že mu okamžitě poslal stoh básní, a během patnácti měsíců vzniklo v mnichovské garsonce prvních pět čísel Vagabonda, jejichž tisk přivedl manželství na mizinu.

Po přesunu do Washingtonu, D.C. a poté do New Orleans vykrystalizovalo potulné nakladatelství Vagabond Press, které chrlilo další čísla časopisu a básnické či povídkové sbírky. Vesměs byly tištěné na cyklostylu neboli mimeografu značky A. B. Dick z roku 1917, jarním nalezenci z hromady šrotu na ulici, jenž se dal spakovat do lodního kufru během několika minut. Zanedlouho tak John i učinil – jen co ho právník vysekal z neworleanského vězení, kde seděl s grafikem Glennem Millerem za šíření pornografie. Stal se „potenciálním teroristou“ na seznamu FBI a přesunul se do rekonstruovaného holubníku kdesi na střeše v San Francisku. Tam napsal mimo jiné svůj první román, ale pivně zhuleným stylem řízení dodávky vyděsil renomovaného kritika na sedadle spolujezdce tak, že bylo po recenzi. Vagabond nakonec zakotvil ve washingtonském Ellensburgu, kde v roce 1978 vznikl reprezentativní výbor Vagabond Anthology a rok poté, po celkových třiceti vydaných číslech, časopis svou pouť ukončil. V plejádě publikovaných undergroundových autorů vyniká Douglas Blazek (vydavatel cyklostylového časopisu Ole’), clevelandský guru d. a. levy se svými soukmenovci T.  L. Kryssem a Kentem Taylorem, beatnický básník Jack Micheline (po jeho úmrtí Bennett na jeho počest uspořádal a vydal spolu s dalším významným nezávislým nakladatelem Harrym Smithem výbor Ragged Lion: A Tribute to Jack Micheline), dále Lyn Lifshinová, Gerda (Maia) Penfoldová, Ann Menebrokerová, irsko-český básník Al Masarik, Hugh Fox (jemuž v roce 1999 vyšel v nakladatelství Maťa román Šaman), básník a překladatel Mark Terrill žijící od 80. let v Hamburku anebo třeba William Wantling, jenž figuruje v několika textech Charlese Bukowského podobně jako plážový heroinista Steve Richmond či sochařka Linda Kingová, někdejší Bukowského přítelkyně. (Ostatně v roce 2013 Kingové vychází v nynějším Johnově nakladatelství Hcolom Press třetí reedice básnické sbírky Sweet and Dirty napsané v bájných dobách, kdy „Hankovi“ tesala bustu.) Většina autorů publikovaných tehdy Johnem Bennettem nepatří do kánonu vyvolených, tedy kriticky a akademicky reflektovaných, a tudíž i hojně vydávaných tvůrců – jako například John Thomas či D. E. Steward; výše zmíněný Hugh Fox vcelku trefně pojmenovává tuto rozsáhlou vlnu post-beatnických autorů jako „neviditelnou generaci“.

Vagabond se tedy během šedesátých a sedmdesátých let profiloval jako jeden z nejosobitějších nezávislých literárních časopisů a malých nakladatelství, mezi nimiž se tyčí dříve zmiňovaný connecticutský The Wormwood Review editovaný Marvinem Malonem, Blazekův Ole’ (Open Skull Press) z Illinois či neworleanský Nola Express básníků Roberta Heada a Darlene Fifeové, dále v San Francisku se jednalo například o časopisy Desperado Kella Robertsona a Meatball Joela Deutsche či nakladatelství White Rabbit Press, přičemž velký respekt si mezi tehdejšími autory získala produkce policejně šikanované clevelandské scény. Této „cyklostylové revoluce“ (Mimeo Revolution) se po celých Státech živelně účastnily stovky „neviditelných“ nadšenců vydávajících podobné malé plátky, pracně vyráběné na koleně, přepisované na stroji a tištěné skrze blánu načerněným válcem cyklostylu, stránku po stránce, nechat zaschnout, zkompletovat… V této souvislosti je asi vhodné upozornit na podobně revoluční roli cyklostylu v Československu v téže době, pokud jde o produkci samizdatových románů, básní a studií a tisk ilegálních časopisů a protirežimních letáků, což mimochodem vyžadovalo také špetku důvtipu a osobního nasazení i proto, že za normalizace byla každá jednotlivá cyklostylová blána, byť poškozená, ve všech podnicích a úřadech přísně evidována a její zneužití bylo trestáno několikaletým odnětím svobody za „rozvracení socialistického společenského a státního zřízení“.

V osmdesátých letech se John Bennett soustředil na psaní vlastní prózy i poezie, překládal z němčiny a celoživotní plejádu zaměstnání typu stavební dělník, zahradník, vrátný, číšník či vyhazovač završil tím, že posledních pětatřicet let se zenovým klidem myje okna. Když mu v půlce 80. let Bukowski v osobní korespondenci napsal: „Neznám nikoho, kdo by se s životem rval tak tvrdě a čistě jako ty,“ nebyl to laciný kompliment, protože kdykoli se v minulosti Johnovi jeho básně nelíbily, neotiskl je a poslal mu je zpátky. Tom Robbins, další americký spisovatel oblíbený u českých čtenářů, zase prohlašuje: „Bennett je opravdickej machr. Jeho psaní nechybí upřímnost, fištrón a taky jistá dávka zběsilosti. Silně doporučuju.“ Ani clevelandský básník Robert J. Sigmund si nebral servítky: „John Bennett je nejlepší žijící americký spisovatel, co znám. Po smrti Bukowského tady nemá konkurenci.“ Otázka tedy zní, čím si někdejší „král cyklostylové revoluce“ (sám tvrdí, že
tehdy byli králi všichni) tuto chválu vlastně vysloužil?

Úplně první povídku napsal ještě v začátcích své redaktorské dráhy, v záchvatu nadšení nad dopisem Bukowského, v němž stálo, že jeho kamarád po přečtení dopisu od Bennetta uprostřed noci vyběhl s kvílením z domu. Jmenovala se „Noc velkého řezníka“ (The Night of the Great Butcher) a byla lehce surreálným líčením milostných a jiných eskapád autobiografické postavy začínajícícího amerického spisovatele žijícího v Mnichově. Nositel Nobelovy ceny Saul Bellow o krvavě řeznické povídce prohlásil: „Tušil jsem, že i o takových tématech se dá psát lidsky. Myslím, že jsi ťal do živého.“ Achilles Jones se pak stal hrdinou i prvního Bennettova románu Dobrodružství Achilla Jonese (The Adventures of Achilles Jones, 1979).

V roce 1995 vychází román Bodo (česky Frajer Bodo, 1997), jehož hlavní postava, německý sirotek poznamenaný těžkým traumatem z konce války, je adoptován v Americe a jako mladík sní o dráze diskžokeje. Jeho alternativní americký sen však roztříští vietnamská válka a Frajer Bodo se pak na toulkách San Franciskem a New Orleans coby čím dál vyšinutější hipster oddává drogám, sexu a rokenrolu, dokud nedostane ještě jednu příležitost usednout v rozhlasovém studiu před mikrofon. Postava Boda poté plynule přechází do románu Děti slunce a země, kde jsou zachyceny jeho další zfetované osudy v motorkářském gangu a kde také sdílí s Tobiasem onen „bezeslovný vnitřní prostor“.

V názvu románu Tire Grabbers (první vydání 2006) se skrývají fantastické bytosti chytající se kol aut za jízdy, česky řekněme Kolochmaťáci. Jedná se o epické dílo s parametry pohádky, grotesky, fantasy i antiutopie, jež líčí nelítostnou multidimenzionální bitvu mezi vládci totalitní Tvrdé reality (mrazivě vtipné alegorie naší společnosti, v níž školy produkují masy uniformních jedinců přesvědčených o své svobodě a jedinečnosti a mediální tyrani si testují moc nad masami například tím, že během krátké doby opakovaně změní názor veřejnosti na prospěšnost konzumace mléka) a mezi snílky uchylujícími se do Tajných končin, kde má hlavní slovo Ježíš, Buddha, Krišna, Ódin, Alláh a Henry Miller. (Skvostné jsou scény typu: „To není všechno,“ řekl Henry, když Ježíš zjednal pořádek.) Román je klasicky bennettovsky rozkročen nejen v čase a prostoru, ale i nad prolínajícími se paralelními realitami, a svým tématem galaktického sváru mezi Molochem a lidskou duší silně připomíná tvorbu Philipa K. Dicka, třebaže je ještě poněkud fantasknější vzhledem k různým čarodějným kláním, soubojům se Smrtkou, genezi všelijakých duševních či virtuálních stvoření, komunikaci probíhající častěji telepaticky než telefonicky a neutuchajícím průběžným transformacím všech románových realit včetně postav. Sám Bennett tvrdí, že se jedná o jeho životní opus.

Oproti tomu Děti slunce a země (Children of the Sun & Earth, 2010) jsou zcela zakotvené v souřadnicích dvacátého století se všemi jeho válkami proti vybraným zemím, drogám a teroristům. Na pozadí historie jednoho pašeráckého rodu jsou zde vylíčeny osudy dvou bratrů, z nichž jeden naplní rodovou tradici a druhý se stane protidrogovým agentem. V dramatickém příběhu plném tarantinovsky gangsterských dialogů, akčních scén a šamanských rituálů se zároveň rozplétají jednotlivé politicko-společenské nitky organizovaného pašování drog a fungování drogových kartelů s požehnáním státních úřadů. Název této výpravné ságy klenoucí se na reálném půdorysu pašeráckých stezek od dob americké prohibice přes válku ve Vietnamu až po současnost odkazuje k indiánskému kmenu Huičolů, kteří v mexických horách pěstují pro kartely marihuanu. Silný duchovní odkaz se krystalicky vyjevuje v psychedelických pasážích, v zážitcích magické jednoty s universem a ve spodním proudu motivu loajality a krevního pouta.

***

Od půlky devadesátých let John Bennett rozvíjí především formu takzvaných shards neboli střepů – básní a textů různého střihu, mnohdy sžíravě sarkastických a chmurně vizionářských („píšu to rychleji, než se to děje“), jindy melancholicky úsměvných. Pro českého čtenáře jsou zajímavé občasné zmínky jeho oblíbených českých autorů – Havla, Kundery, ale zejména Hrabala, jehož vypravěčství si Bennett velice váží. V roce 2013 ze střepů vzešly dva reprezentativní výbory – The Book of Shards a Short Jabs, jež se dají objednat na stránkách Johnova nakladatelství http://hcolompress.com/. K e-mailovému odběru nových střepů (samozřejmě zadarmo) je možné přihlásit se na adrese dasleben@fairpoint.net.

Dle vlastních slov k psaní nepřistupuje nikterak metodicky, pouze jaksi nevyhnutelně chrlí to, co ho pálí na duši. Píše dnes a denně a opovrhuje svými fousatými kolegy, kteří sepisují memoáry, pořádají univerzitní „workshopy“ a přednášejí o létech strávených v undergroundu, neboť – „na něco takovýho já nemám čas!“ V dnešní nadprodukci průměrné poezie je ochoten vzít na milost leda žánr slam poetry, protože „slammeři jsou aspoň gladiátoři, i když s plastovými mečíky“. Tak dí samorost, samotář a samonakladatel John Bennett, jehož největší zbraní byla a je klávesnice:

                                                                                                           Bob Hýsek, listopad 2013

(psáno jako doslov ke knize Děti slunce a země, Maťa, 2014, uvedeno s laskavým svolením autora)